Zprávy z expedice

14.2. - 15.2. - 16.2. - 17.2. - 18.2. - 19.2. - 20.2. - 21.2. - 22.2. - 23.2. - 24.2. - 25.2. - 26.2. - 27.2. - 28.2.
1.3. - 2.3. - 3.3. - 4.3. - 5.3. - 6.3.

Pondělí 14.2.

Expedice Sabaloka 2011 začala asi odjezdem na letiště, tedy úspěšným zabalením té nekonečné hromady odběrového materiálu, který se za poslední dny nakupil uprostřed pokoje. Kvůli omezenému rozpočtu se na tři týdny náš čtyřčlenný tým stal geologicko-fotograficko-botanicko-archeologicko-etnologickým.

Celkem 12-ti hodinová  cesta s přestupem a šestihodinovým čekáním v Istanbulu proběhla v pohodě. A tak jsme dnes ráno ve dvě (hodina posun, plus další hodina kvůli neexistujícímu zimnímu času) vystupovali do chladného chartúmského vzduchu z letadla Turkish Airlines. Po kontrole podezřelého obsahu našich batohů (GPS, fotoaparáty, diktafon ale i třeba lopata, odběrové trubky nebo kladivo) odjíždíme do centra a v pět ráno už usínáme v našem hotelu Shahrazad.

Dnešek byl ve znamení vyřizování povolení k opuštění Chartúmu (Travel Permit) a registrace na cizinecké policii a jen díky zkušenostem naší mudíry Lenky a kontaktům v NCAMu (National Corporation for Antiquities and Museums), které za poslední roky dokázala v Súdánu zprostředkovat, se nám to daří v rekordním čase. Zítra je v Súdánu velký svátek – Maulíd an-Nábí, den narození proroka Muhammada –; oslavy však probíhají již dnes, v jeho předvečer. Zítra tedy budeme mít konečně prostor a čas strávit nějakou dobu na soutoku Modrého a Bílého Nilu. Před večeří s naším inspektorem Murtadou si nemůžeme si nechat ujít podvečerní návštěvu Omdurmanu, kde oslavy probíhají. Připojuji tedy několik fotek. Jdu dopsat deník a spáááát...  (zapsala Lenka Kbíra)

SUFÍJSKÉ OSLAVY V OMDURMANU (zapsal Václav Cílek)

Na oslavě Prorokových narozenin byla velice poutavá přítomnost súfíjských bratrstev. Vážní muži v bílém rouše s barevnými magickými patchworky pochodují za zvuku bubnů, zpívají, otáčí se, velebí boha. Na jednom místě jsem poprvé v životě viděl Zeleného muže Khidra. Starší muž s černou a bílou holí je oblečen do zeleného a na hlavě má korunku z listí. Udává rytmus, otáčí se, zpívá. Zelený muž vystupuje v Evropě na svornících a příporách gotických kostelů ( u nás např. ve sv. Haštalu). V Evropě se věří, že asi představuje Krále lesa. Jsou s ním svázány lidové slavnosti jako slovanský Zelený Jura nebo anglický Jack in the Green. Ale tady zjevně žádné lesy nejsou. Jinak místní súfiové působí silně autenticky, mezi davy lidí jsme byli jediní cizinci, nejsou to extatičtí šiítští derviši, hodně se zde jedná o komunitu a o boha. Mezi davy si nás odchytila súdánská státní televize a tak jsme dávali interview o tom, jak moc si považujeme Ibn Arábího a Džalaludína Rúmího, což nevzdělaného místního žurnalistu vyvedlo z míry.

nahoru

Úterý 15.2.

Dnes je v Súdánu svátek, úřady jsou zavřené a nám nezbývá než zůstat v Chartúmu. Vůbec nelitujeme, protože je to příležitost konečně prozkoumat ostrov Tuti a vidět zblízka sedimentární facie odlišné od těch na Sabaloce. Ostrov Tuti je centrem nejstaršího osídlení na soutoku obou Nilů. Teprve mnohem později byl založen samotný Chartúm, Omdurman a Chartúm Bahrí. Na rozdíl od Chartúmu, který byl vybudován v koloniálním stylu, je zástavba ostrova Tuti tvořena stejně jako suq v Omdurmanu klasickými dřevohliněnými domy. Vybaveni těmito informacemi vyrážíme ihned po snídani. Fouká severní vítr a žene prach ulicemi Chartúmu přímo proti nám.

Na ostrov se dá dostat po mostě, který byl postaven cca před dvěma lety.  My využíváme možnosti pronajmout si loďku a obeplout část ostrova na loďce. Je to nenahraditelná zkušenost vidět jak proměnlivost sedimentárních facií, tak geomorfologii říční nivy. Projíždíme přes soutok Modrého a Bílého Nilu. Je období sucha, a tak se stabilní průtok Bílého Nilu stává dominantním a částečně svými sedimenty kontaminuje část koryta Modrého Nilu. To jsme mimochodem viděli i na snímcích Google Earth. V době záplav se potom situace obrací a Modrý Nil se stává dominantním přítokem Nilu.

Původní plán obeplout celý ostrov ztroskotal právě kvůli nízké hladině vody. Plán ostrov obejít pěšky byl příliš nadsazený. Jednak je ostrov poměrně velký, ale hlavně ne úplně dobře prostupný díky stanovištím policie a soukromým políčkům místních farmářů. Nakonec se nám daří projít na východní okraj ostrova. Fotíme, vnímáme, sbíráme botaniku. Postupně se posunujeme po severovýchodním okraji a nacházíme tradiční cihelnu. Na ploše několika desítek metrů čtverečních je celá malá výrobna, takže můžeme zblízka vidět nejen jak se míchá ostřivo (organika – dřevěná drť) s jemnými aluviálními sedimenty, ale i formy, do kterých se tato směs natlačuje, a vytvořené cihly suší na slunci. Po vysušení se naskládají do tvaru pece, omažou jílem a pod pecí se začne topit kravským trusem a dřevem. Po vypálení je pec rozebrána a její báze připravena pro další použití. Severovýchodní část ostrova slouží jako výletní místo a pláž. Dnes je svátek, proto potkáváme spoustu skupinek mladých a starých lidí. Nikdo se nekoupe, já bych tam skočila hned. Na Súdánce je ale zima, vždyť je dnes jen nějakých 25–30 stupňů Celsia. Obchůzku ostrova ukončujeme siestou pod rozložitou akácií a pijeme šáj súdání (tzn. nádherně přeslazený). Je po půl páté, čas pomalého návratu do hotelu. Zítra, inšállah, vyrážíme na Sabaloku a někdo musí napsat deník J. (zapsala Lenka Kbíra)

DLOUHÁ MALÁ ŘEKA NIL (zapsal Václav Cílek)
Jedeme loďkou podél ostrova Tuti na soutok Bílého a Modrého Nilu. Na Nilu je pozoruhodné, že je směsicí geologicky hodně starých a hodně mladých prvků. Jeho tok je založen na zlomech, které jsou ještě prekambrické. Jako řeka však jakýsi Ur-Nil vzniká až během třetihor, kdy díky náklonu desek a výstupu hor Rudého moře se v Egyptě stabilizuje několik severojižních údolí. Súdánské řeky v té době tečou do pánve Sudd, k Čadu a možná západním směrem po Nigeru do Atlantského oceánu. Teprve před zhruba milionem let se do systému integruje Modrý Nil, dárce záplav. Ale i tak tento systém několikrát vyschne. Ke vzniku moderního Nilu dojde zhruba před 12 tisíci lety, když přeteče hladina Viktoriina jezera, prorazí si cestu močály Suddu a pak směřuje do Egypta. Nil je dlouhá, ale spíš malá řeka. Jeho roční průtok je dvaapůlkrát menší než Dunaje u ústí. Přímo na něm závisí však víc jak 160 milionů lidí. A to jich každým rokem přibývá. Máme pocit, že jakékoliv údaje o hydrologii Nilu a jeho vztahu k vývoji různých říší v jeho povodí mají velký význam pro budoucnost. V řadě případů nebudou profily dostupné (jako už dnes nejsou dostupné v Egyptě, kde jsou zaplavené barážemi) po výstavbě dalších přehrad. V nilském údolí rychle pod vodou mizí památky na menší a méně nápadné kultury, než jak tomu bylo v egyptské Núbii.

nahoru

Středa 16.2. - Sabaloka

Na dnešní den jsme si stanovili odjezd na Sabaloku. Než jsme však mohli vyrazit, bylo třeba vyřídit ještě řadu věcí – Lenka zprovoznila mobilní internet a já s Václavem jsme se odebrali do muzea uhradit poplatek za koncesi a získat zbývající povolení a dopisy od památkářů k zahájení výzkumu. Vyřizování těchto věcí nám zabralo celé dopoledne a většinu odpoledne; tedy pro nás to obnášelo pohodlné čekání a povídání v kanceláři památkářů, zatímco naši súdánští přátelé se činili. Po čtvrté hodině odpoledne jsme konečně s naším inspektorem Murtadou a kuchařem Mahmúdem nastoupili do pronajatých terénních aut a  zvolali jalla!, jedem! Cestou na Sabaloku jsme se zastavili v Severním Chartúmu (Chartúm Bahrí) na místním tržišti, kde jsme nakoupili zásoby jídla na téměř dva týdny (včetně šesti melounů pro Lenku) a nádobí, a kolem sedmé hodiny, již za tmy, jsme dorazili do vesnice pod horou Džebel Rauwiján na ostrově Džazírat Wa´arabéja, která nám bude na téměř dva týdny domovem. Ubytování – pronájem domku – jsme tentokrát řešili až na místě. Auta nás zavezla na volné, liduprázdné prostranství uprostřed vesnice, které se během několika minut zaplnilo místními obyvateli – někteří si nás pamatovali z předchozí sezóny. Přišel nás pozdravit i omda, starosta vesnice, jemuž jsme pověděli o svých plánech a jenž v zápětí odešel poptat se, zda bude možné nás ve vesnici ubytovat. Vrátil se asi po půl hodině a doprovodil nás do malého domku s prostorným dvorem na okraji vesnice. Během několika minut jsme vyložili potraviny, batohy a nádobí z aut, která se vracela do Chartúmu. Většinu večera pak přicházeli místní s dalším vybavením do našeho skromného příbytku. Postele jsme si opět rozestavěli na dvoře, spát budeme pod hvězdnou oblohou, místnost v domečku využijeme na uložení osobních věcí, jako kuchyni a spižírnu. Kolem jedenácté nám Mahmúd servíroval první večeři – smažené brambory s klobáskami a zeleninovým salátem – na o hodinu později jsme si s plnými bříšky poprvé popřáli dobrou noc na Sabaloce. (zapsala Lenka mudíra)

nahoru

Čtvrtek 17.2. První den na Sabaloce

V noci silný vítr a prach. Kupodivu zde jsou moskyti. Vstávali jsme až v sedm a bez snídaně jsme vyrazili na základní rekognoskaci, vrátili se do tábora, najedli a odešli do místní školy, kterou známe z naší první návštěvy. Děti nám tehdy nalezli fotoaparáty a gps ztracené po útoku včel. Lenka Lisá obětavě přivezla plnou tašku sešitů a pastelek. Cítíme se být vesnici zavázáni, protože starosta-omda nechtěl žádné peníze za pronájem domu. Takže děvčata navrhují, že večer budou učit děti anglicky, obecné nadšení.

Vyrážíme po ostrově. Kamenné artefakty jsou poměrně běžné – prakticky všude je rozptýlený starý či střední paleolit, běžné jsou čepele asi mladšího paleolitu, dál křemenné valounky někdy řazené do mezolitu a neolitické nástroje. Prekambrický Basement Complex zde pronikají žíly vulkanických hornin – ryolitů a červených mikrogranitů. Na kontaktu  jsou silně zchlazené až sklovité. Nalézáme dílnu hlavně na čepele z hnědočerveného jemnozrnného vulkanitu, ale víc nás zajímají jámy na materiál. Rozptylujeme se a každý prochází část ostrova. Lenka Lisá s Pavlem dokumentují nálezy, Lenka Suková nalézá hrubou keramiku, Václav prochází asi 2 km dlouhou trasu kolem žíly. Poblíž nilského břehu je několik těžebních pinek, ale málo artefaktů. Ani pokračování polohy neposkytuje žádné velké koncentrace nálezů. Za to nalézáme menší mohylové pole se dvěma typy pohřbů. První je prostá hromada kamenů, tak metr vysoká a o průměru kolem 3-4 m, druhý způsob je vázán na pečlivě vyskládané menší kruhy, které mohou mít nízkou stélu.

Vedle je pegmatitová žíla draselnými živci o velikosti krystalů kolem 10 cm. Když se tyto žíly přiblíží vulkanitům, tak jsou termicky změněny, podobají se křemencům a jsou využívány na nástroje. Typologie nástrojů bude velice složitá, protože kvalita materiálu hodně určuje tvar a použití. Jinak základní horninové typy jsou černé jemnozrnné trachybazalty, červené mikrogranity, tři typy jemnozrnných ryolitů (fluidální, červený, hnědý), porfyrický šedý ryolit a silicifikovaný núbijský pískovec s tufitickou příměsí.

Vytváříme mapu lokalit, ale určení stáří a původu některých struktur je bez výkopů problematické. Např. nalézáme druhé místo, kde vedle sebe existuje systém zhruba kruhových prohlubní o průměru sotva metr. Pravděpodobně se jedná o hřbitov složený z úzkých pohřebních jam, které kolem sebe měly původně věnec kamenů. Ten byl zničen erozí, nebo vysbírán na stavební materiál.

V Chartúmu nám bylo řečeno, že přehrada na šestém kataraktu má stát již brzy (před dvěma lety jsme viděli vytýčené kolíky). To výzkumu dodává zvláštní naléhavost – pod vodou zmizí profily nilskými sedimenty a mnoho archeologických lokalit.

Navečer děvčata odcházejí do školy, kam dobrovolně přichází asi 30 dětí a radostně se učí anglické věty o nilských krokodýlech. Za to nám přinášejí štěňátko, je velmi krásné, ale protože psi už nejíme, tak je odmítáme. Jenom Václav, pro kterého je množství súdánských dětí nad pět kusů nepřijatelné, odchází zkoumat nedalekou záhadnou strukturu Malaha – snad bývalý ostrov, snad tell. Místní lidé jej rozvážejí na hnojivo. Pak psaní poznámek, plány, jak získat alespoň mycí kout, a organizace lodní dopravy. Je toho až dost a kolem bzučí komáři.
(zapsal Václav)

nahoru

Pátek 18. 2. 2011 Na ostrově Rauwiján

Vstáváme za tmy, v půl osmé rychlým tempem ještě za relativního chladu vyrážíme do severní žulové části ostrova. Zde zaměřujeme necelých dvacet mohyl nalezených včera a menší jámy na šedý středně zrnitý ryolit. Jsme rádi, že máme alespoň nějaký doklad těžby, ale někde zde by měly být pořádné dílny, protože jemnozrnný ryolit zhruba jaspisového vzhledu je zastoupen na mnoha neolitických lokalitách až na jihu v okolí Chartúmu.

Pak následuje překvapení. Sledujeme materiál splavený do rokliček mezi velké žulové balvany. Ty zde tvoří labyrint skalek, roklí a rozsypaných obřích kuliček tak o výšce 4-6 m a někde i patnáctimetrové inselbergy. V tomto členitém terénu jsou nádvoříčka doslova posetá kamennými artefakty. Zatímco na klasických neolitických lokalitách převládá křemen, zde se právě naopak objevují ušlechtilé materiály. Nalézáme dvě nádherné, ploché, detailně retušované tesly (gouges). Nafotíme je, zaznamenáme gps bod a necháváme na místě. Labyrint skalek připomíná krajinu pohoří Džebel Uweinát, ale žulové skalky se exfoliačně odlupují, takže skalní umění, pokud tu bylo, zmizelo.

Krajina je velkolepá, ze skalek je vidět Nil, ale široký výhled do krajiny je vyvážen různými skrytými kouty a nakloněnými skalisky s převisy. A v tom stovky a stovky artefaktů, štípací orgie, říká Lenka Lisá. Je vedro. Na dvě hodiny se v labyrintu jeden druhému ztrácíme. Václav míří k Nilu, chce se vykoupat, ale je zde bahno. Tak se alespoň myje mezi dvěma plavajícími kozami. Jsou nafouklé a hlavou dolů. Nemáme koupelnu, a i vody je málo, naopak prachu a potu je dost. Za odpoledního vedra se konečně potkáváme u ruin středověké vesnice, kterou známe ze satelitních snímků. Je to poměrně velká aglomerace s bohatou keramikou, kamennými domy a něčím na způsob římského officia, co vypadá jako opevněný dům. Výzkum této lokality, která možná zmizí pod přehradou, by sám o sobě trval celou sezonu. A přitom súdánský středověk je ta nejméně známá část súdánských dějin.

Kolem roku 1504 končí tři místní, velké, tisícileté křesťanské říše a přichází islám. Zároveň to je období, kdy suchý klimatický výkyv posune Saharu na desítky kilometrů k jihu (v Timbuktu to je až 150 km). Takže i zde podobně jako na konci římského klimatického optima, na jehož suchém konci dochází v těchto krajích k expanzi islámu, se dotýkáme starého tématu klimatických změn, konců říší a nových počátků. Je to jiná variace na konec Staré říše v Egyptě. (zapsal Václav)
Ještě malý dodatek od Lenky a Pavla: V balvaništi, jak říkám vyvýšenému masivku granitu (viz výše), se velmi rychle a snadno ztrácí. Krajina je to úchvatná, granity kulovitě zvětrávají, podél exfoliačních puklin se odlupují jak slupky z cibule. Připomíná mi to okolí Ávily anebo taky trochu českou Kanadu. Prostupovat touhle krajinou v tlupě lidí s jinými zájmy a neztratit se, je téměř nemožné. Scházíme se tedy až na druhé straně balvaniště, Václav je již někde u těch nafouklých koz a Lenka se k nám blíží v doprovodu jednoho místního sůdánce. Ten nás zve na ostrov na ryby. My na ostrov chceme, Lenka ne, ráda by se naopak připojila k Václavovi a archeologizovala s ním, takže je rozhodnuto. Já s Pavlem se připojujeme k místním a odplouváme. Je to úžasná zkušenost, dostáváme se mezi místní, kteří si sem každý pátek zajedou na takové malé setkání, zahrát si karty, pokecat. Majitel ostrova nás provází. Pěstuje se tu hlavně guava, tedy guávovníkový ostrov. Dostáváme tašku guavy, koukáme na sedimenty, na způsob zavlažování, na kytky co tu rostou. Potom se vracíme zpátky k ostatním, dáváme si rybu na několik způsobů a diskutujeme o geografii, historii a náboženství. V půl sedmé nás naši noví přátele převezou zpátky na pevninu a vezmou autem až k našemu baráčku na Gezíře. Jsme přecpaní, mám spálený obličej, a jakmile dopíšu tenhle deník a vyberu fotky, jdu in shallah spát…. (zapsala Lenka Kbíra)

nahoru

Sobota 19. 2. 2011 - Domácí vězení

Včera navečer jsme měli návštěvu – vojáky, kteří obývají pravý břeh Nilu v pohoří Sabaloka, kam potřebuji proniknout kvůli dokumentaci skalního umění. Během minulé sezóny se nám až na vrcholovou plošinu hory Džebel Irau dojít nepodařilo, vojáci nám přišli naproti a doprovodili nás zpátky k loďce. Tentokrát jsem súdánské památkáře žádala o zvláštní povolení od vojáků nebo bezpečnostních složek nebo tajné policie (vlastně nevíme, od koho to povolení potřebujeme, kdo přesně vnitřek pohoří zabral) v předstihu. Nicméně záležitost vyžaduje více času. Na Sabaloku jsme proto odjeli zatím se základním povolením, které by nám na průzkum ostatních částí této oblasti mělo stačit. Tak jsme se alespoň domnívali…
Protože stále ještě čekáme na zajištění loďky, s níž se budeme moci dostávat do nitra pohoří a pokračovat ve studiu sedimentů a v průzkumu vybraných oblastí, soustředili jsme zatím pozornost na ostrov Džazírat Wa´arabéja, především jeho severní polovinu, kam jsme se v předchozí sezóně nedostali. Z této části ostrova se nabízí výborný výhled na horu Džebel Irau i pohled do nitra pohoří na pravém břehu Nilu s architekturou vymykající se zdejším zvyklostem. A jak se ukázalo (a jak jsme ostatně předpokládali), z hory Džebel Irau se zároveň naskýtá dobrý výhled na severní část ostrova, kde se od předvčerejšího dne začali pohybovat čtyři chawadža (cizinci).
Včerejší návštěva policistů nebo vojáků nebo tajných (?) byla spíše zdvořilostní – pozdravili jsme se, předali jsme patřičné dokumenty, připomněli jsme si, že už jsme se před rokem a půl viděli, informovali jsme o tom, že se v Chartúmu vyřizuje zvláštní povolení k průzkumu Džebel Irau. Návštěvníci přislíbili, že se ještě večer spojí se svým nadřízeným, aby věc uspíšili. Tak jsme se alespoň domnívali…
Dnes ráno jsme už už vycházeli z domu, když za vrátky zastavilo auto. Murtada nám pak sdělil, že bude lepší, když vyčkáme, až památkáři zašlou příslušným složkám patřičné povolení, a sám začal vše po telefonu vyřizovat. A my? Jak si užíváme domácí vězení? Lenka spí. Pavel si hraje s fotoaparátem a testuje nahrávání videa – to kvůli další lekci angličtiny s místními dětmi, která nás dnes čeká. Václav a já čteme, píšeme, kreslíme… Je tu klid. (LS, dopoledne).
S Lenkou a Pavlem jsme se před chvílí vrátili ze školy. Dnes běžná výuka neprobíhá, ale s místními dětmi jsme se dohodli, že v angličtině budeme pokračovat i v den volna. Kvůli domácímu vězení jsme měli čas řádně se na výuku připravit. Především Lenka se činila. Rozhodli jsme se cvičit otázky „What is it?“ „What is it like?“ „What colour is it?“. Lenka nakreslila několik obrázků a v arabském slovníčku si vyhledala různá přídavná jména, kterými je bylo možné popsat. Egyptsko-marocko-tunisko-syrskou výslovnost a slovní zásobu arabských slovíček nám upravil Murtada – to abychom se s dětmi vůbec dorozuměly. Nápad to byl výborný, obrázky zapůsobily a umožnily nám různě obměňovat otázky a odpovědi v naději, že něco snad z hodiny v hlavách místních dětí utkví. Hodina byla zas docela živelná – děti během lekce přeskakují lavice, občas vyskočí z okna… Vše za halasného pokřikování v arabštině a samozřejmě v angličtině. Václav po naší první lekci v místní škole prohlásil, že z této vesnice bude pocházet nejvíce súdánských překladatelů Shakespeara – no, to máme s Lenkou co dělatJ Pavel celou vyučovací hodinu zaznamenal na video – těšte se! (LS, večer)

nahoru

Neděle 20.2.2011

Po včerejším domácím vězení (taková zkouška trpělivosti?) konečně máme loď a smíme vyrazit do terénu. V plánu sedimentologické skupiny je najít některý z profilů, znovu jej začistit a odebrat z něj vzorky na paleobotaniku. Nakonec se rozhodujeme pro profil D, protože je nejblíže zájmům mudiry a Václava. Vyhodí nás tedy u déčka a než bys řekl švec už jsme tam sami, odkázání na mé znalosti arabštiny (to znamená na to, co jsem schopná překoktat z malého překladače který jsem si v Praze zakoupila). Asi tak do dvou minut se objeví panáček, co chce peníze. Nepřekvapilo mně to, ani rychlost ani to že ty peníze chce. Na tomhle profilu jsme vloni zaplatili nejvíc, letos chtějí 200 liber. Což je hodně ale nic se nedá dělat. Domlouvám 100 liber dnes večer a dalších 100 liber zítra na což majitel pozemku přistupuje. Nechali nás o samotě takže znovu očišťujeme loňský profil, který je kupodivu po letošní povodni stále v břehu patrný. Spodek je ale zanesený bahnem, takže nás čeká vykopat asi tak dva a pul metru. Jsme zaneřádění jak prasátka, a to nejen díky bahnu ale hlavně proto, že dnes začalo extrémně foukat, takže prach z profilu máme úplně všude (včetně fotoaparátů). Zvládáme to a po cca pěti hodinách máme znovuočištěný a nafocený profil a odebíráme vzorky na paleobotaniku. Platíme dnešní taxu, skáčeme do lodi a odjíždíme vyzvednout Lenku a Václava. (zapsala Lenka Kbíra)

Loďka je malá a s potížemi pluje i po proudu, protože vane silný vítr, zvedá prach, vše tone v šedém zákalu, dokonce i slunce je jakoby za mrakem. Z minulé sezóny nám zbylo jediné místo, které bylo na satelitním snímku velice výrazné, ale na které nezbyl čas. Vypadalo to jako systém dvou hlavních linií tvořených oválnými depresemi, něco jako lineární pohřebiště. Situace se však vyvinula jinak. Stoupáme do příkrého svahu ke dvěma strmým skalkám, zde narážíme na první obytné terásky, nakonec jich ve svahu napočítáme na padesát a nahoře na pláni minimálně sedmdesát. Za skalkou je vyskládaný kamenný kruh o průměru asi šesti metrů, který bychom na Orknejích přiřadili k menhirům, ale tady nevíme, keramický kontext je totiž asi vrcholně středověký. V té době zde klidně mohlo být nějaké animistické etnikum se stavbami, jež nejsou ani křesťanské ani islámské.

Nahoře na pláni na samém okraji nilského údolí, téměř kaňonu, je vybudovaná obytná terasa o celkové délce asi 200 metrů a šířce 20-30 m. Zdobená keramika je zde běžná, rovněž třecí kameny, ale nalézáme i fajánsový zlomek a zelené sklo. Za vesnicí leží onen záhadný systém depresí. Skoro určitě se jedná o políčka spíš zahrádky lokalizované v osách údolí, kde stéká nejvíc vody, tedy o zatím zde neznámý systém sklizně vody (water harvesting). Svědčí o tom i průběh přirozených údolí, kde kavyly a občasné akácie vytváří pruhy sotva sáh široké v nejhlubších místech údolíček. Stačilo by udělat pár jamek a údolí přehradit zídkami a měli bychom zde tento zemědělský systém.

Zatím nevíme to hlavní, kdo a proč tyto vesnice ve stráni či na kopci postavil. Možností je víc – kmenové války, konec křesťanských říší anebo lov na otroky. V každém případě opět narážíme na nějaký kolaps celého venkovského systému, protože lidé se už nikdy do svahů Sabaloky nevrátili. Dnešní zemědělci jsou vázáni na úzký pruh nilské nivy a do hor někdy vyhánějí stáda koz. A ještě jeden objev tentokrát geologického charakteru – na několika místech narážím na zbytky velice staré a myslím, že dosud neznámé nilské terasy ležící asi 100 m nad řekou, je to tedy nejvyšší súdánská říční terasa spojeného Nilu. Důležité je, že výškově odpovídá zarovnanému povrchu celého komplexu Sabaloka, který tak představuje dávné dno Nilu. (zapsal Václav)

 
nahoru

Pondělí 21.2.2011

Dneska má půlka expedice svátek. Všechno nejlepší Lenky!!! Dárek od Pavla: pokecal mi botu omáčkou od večeře. Václavův dárek mudíře? Ztratil jí mýdlo když se jí v dravém nilském proudu pokusil umýt záda a uvařil jí turka, kterého Lenka nepije. Prostě to s námi nemají pánové jednoduché.
Děkujeme moc Vládíkovi který si na nás vzpomněl… no a samozřejmě i všem ostatním…

Dnešní program sedimentologů bylo odebrat OSL tuby na datování z báze profilu D a začít začišťovat profil C. Největší problém jak se později ukázalo, bylo profil C vůbec najít. Máme sice GPS data z roku 2009, ale ten profil leží zrovna v části Nilu, který se docela kroutí a GPS pořát ne a ne chytit tu správnou pozici. Jsme unavení sluníčko paří jak smyslu zbavené a my už se chystáme hledání na chvíli vzdát. Lodníci začali škemrat, abychom zastavili na čaj u jejich kamarádů. Nakonec svolujeme, což se ukázalo jako velmi prozřetelné. Po dvou extra silných čajích se odhodlávám a směsicí gestikulace a mé chatrné arabštiny (hlavně za pomoci té malé knížečky) vysvětluji, že jsem tu minulý rok kopala půdu, ale nevím kde. Opakuji to asi dvacetkrát (jako by to mělo smysl že…) když tu je jeden z lodníků zareaguje a gestikuluje že si na to pomatuje a že jsem se tam klepla do prstu… už nevím, je to jedno, hlavně že si to pamatuje. Vysvětluje to našemu lodníkovi, který nás na to místo zaveze. Je to kousek za rohem, kousek od místa kde jsme loďku v poledne otočili. Až teď nám dochází, že lodník nemyslel klepnutí do prstu, ale ukazoval kousnutí od škorpióna. Tohle je totiž ten profil u tří škorpiónů, ne že by nás kousli, ale když jsme na konci roku 2009 ten profil kopali, tak jsme tam tři škorpióny objevili a tahle novinka se celkem rychle roznesla. Skvělé, máme místo profilu, nicméně po letošní povodni je původní profil naprosto destruovaný a není po něm ani vidu. Nezbývá nám než odhadnout plus mínus jeho původní pozici a přát si aby sedimentární záznam odpovídal tomu našemu. Nu což je to vlastně i taková zkouška toho na kolik je pro tuhle zátočinu tato stratigrafie reprezentativní.

Sotva kopnu, ozve se z protějšího břehu volání a gestikulace. To majitel se dožaduje svého bakšiše. Následuje smlouvání (celkem neúspěšné z mé strany). Dohodneme se na stejné částce jako u profilu D, ale tentokráte to uhádám na dva dny prací (včetně dneška). Plácneme si a spokojený majitel odchází, zatímco nás čeká tvrdá práce… ach jo… ještě že se za odměnu budeme moci večer vykoupat v Nilu  (zapsala Lenka Kbíra)

S Lenkou a Murtadou vyrážíme do Údolí mince nazvaném podle loňského nálezu římské mince ze 3. stol. AD. Jsme zhruba naproti malé pevnůstce Rúm, v Nilu zde leží ostrov, takže se dá čekat, že i zde by mohla být nějaká pozorovatelna nebo opevněný bod, protože kdo kontroluje toto místo, tak je schopen po většinu roku kontrolovat celý Nil, který má jinak v rokli šířku 600-800 m. Nakonec v patřičné, odhadnutelné pozici nalézáme sídelní terasy opět z již dobře známého vrcholného středověku. A protože se jedná o plošinku tak 10 m nad řekou, tak se to zde hemží mezolitem a všemi dalšími –lity. Na místě obzvlášť vhodném k pozorování řeky nalézáme rozbitou, mírně patinovanou, ale přeci jenom moderní láhev z masivního zeleného skla. Vypadá jako od šampusu. Skalku okamžitě názvu Skalou britského důstojníka a představuji si, jak v době tažení proti Mahdímu si zde Britové udělali piknik. Kdybych zde našel ještě nedopalek doutníku, tak bych místo přiřkl mladému žurnalistovi W. Churchillovi, který tažení popsal v knize „Válka na řece“.

Vyrážíme širokým údolím dál do hor. Tato údolí vznikala současně s Nilem a kdysi jimi snad protékaly celoročně vodnaté řeky. Většina údolí však má charakter „V“, tedy roklí a ta vznikala sezónními přívalovými dešti. V údolí rostou deštníkové akácie, jaké dřív asi porůstaly celé pohoří. No a pak narážíme na archeologický objekt typu APB, tedy takovou záhadu, s jakou si obvykle neví rady Ani Profesor Bárta. Podle mého názoru vytvářejí tyto nálezové soubory opilí mimozemšťané s velmi nízkým IQ. Na dvou plochách asi 50 x 60 m či větších leží systém pahorků, kruhů, mohyl a asi i pravoúhlých domů s nám dosud neznámou keramikou.

V jedné mohylce na nás čeká torzo drobné plastiky krávy. Podobá se ošklivým soškám českého eneolitu, kterým někdo zurážel nohy a hlavu, takže stěží poznáte, oč se jedná. Murtada říká, že je to kultura Kerma a velmi významný nález (cca sudánský eneolit). Dále je tady do země zapuštěná jakási kamenná skříňka z pravidelných bloků ryolitu a vedle se povalují dva kusy růžové žuly, která tady fakt nemá co dělat, prostě typické APB.

Ještě musím říct něco o Nilu. Úžasný aspekt této expedice je samotný Nil, který nespoután přehradami ani úpravami tady plyne zcela přirozeně (ale konec idyly se již blíží). Na řece je jen několik rybářů, v zátočinách na políčcích pár říčních „robinsonů“. Břehy jsou porostlé pruhem hustého divokého lesa o šířce jen asi 10 m s několika posledními zbývajícími starými akáciemi o průměru kmene víc jak jeden metr (dendrometrie !, např. Shambara). A mezitím se tu a tam líně povaluje zelenavý varan a hlavně víří ptáci. Nejedná se ani tak o pár vodních druhů, ale o útočiště drobných pěvců vyhnaných z okolní krajiny, jenom mé nevzdělané oko napočítá asi dvacet druhů žlutých, červených pěvců, nějaké místní břehule, čejky, stromy se snovači. Skutečným počinem by bylo sem zorganizovat expedici s botanikem a ornitologem a zachytit tento brzy již zmizelý svět, který je popisován jako nejkrásnější část nilského údolí (Main Nile) v celém Súdánu. A taky propojit environmentální výzkumy z nilských sedimentů, s pobřežní archeologií a současným stavem přírody. Základní podmínky (až na peníze) k tomu jsou - kontakty navázány, znalost terénu a logistiky ucházející a hlavně súdánská vláda prostřednictvím NCAMu nám udělila koncesi, která je zaplacená do února příštího roku a může pokračovat celé roky dál. (zapsal Václav)

Úterý 22.2. 2011

Sedimentologická skupina dnes celý den tvrdě pracuje na profilu C, zatímco skupina archeologická pokračuje v propátrávání údolí mince. Předvčerejší lineární pohřebiště ve Wad el Hadžž ukázalo se být víceméně souvislým pásem kulatých zahrádek. Včera se vydali do údolí mince prozkoumávat nový krajinný kontext. Našli mohyly, byli nadšení. Nadšení se vystupňovalo do té míry, že se tam dnes na popud Murtady vydali se lžícemi, prokopat pár mohyl. Co se jim podařilo, dozvíte se na konci dnešního zápisu (Mudíra vše jistě uvede na správnou míru).
Včera se nám podařilo očistit tu lehčí svrchní část profilu C, dnes prokopáváme spodní část, abychom mohli odebrat vzorky na paleobotaniku. Znamená to prokopat celkem šest metrů, nafotit, odebrat vzorky. Zvládáme i když z vypětím sil. Ještě se nám daří dva vzorky proplavit. Makrozbytků je tam více než dost i když mám pocit, že jsou to především mikrouhlíky ze spálené trávy. Panáčci z našeho člunu nám připravili rybu a ještě něco co nevím, jak se jmenuje. Bylo to červené a polité šlemovitou omáčkou, takže se mi při pohledu na TU VĚC mírně zvedal žaludek. Pavel to ale ochutnával a nestěžoval si. Myslím, že za to budou chtít bakšiš. Zatím jsem jim dala jen pár cigaret tak uvidíme. Sluníčko jako by se zbláznilo. O co je v noci větší zima o to víc ve dne pálí. My nasedáme k panáčkům na člun a jedeme pro Václava s Lenkou. Společně potom zajíždíme do naší nilské koupelny a potom už honem domů na Mahmoudovu večeří. Zlatý Mahmoud dnes připravil brambory s jogurtem, zeleninový salát (převažuje cibule) a smaženou rybu. Nacpáváme si bříška, ale siesta netrvá dlouho, protože musíme do místní školy na hodinu angličtiny. Dnes nás čeká velké překvapení. Přijde se na nás totiž podívat ředitel školy a navíc ještě školní inspektor, který učí angličtinu na střední škole. Jaké je moje překvapení, když se z inspektora vyklube bráška, co nás tuhle pozval na ostrov na ryby. Ten samý co předtím z Lenky mudíry loudil informace o boyfrendech. Nedáváme se zahambit a pilně s našimi žáčky cvičíme sloveso mít. I have a book, I have a brother. How many? I have five brothers and four sisters. Takhle navíc zjišťujeme, že v naší vesnici (což je předpokládám průměrná súdánská populace) mají rodiny cca osm až deset dětí. (zapsala Lenka Kbíra)
Jsem ráda, že se Lenka sama přiznala k tomu, že si během svého těžkého pracovního dne dopřáli oběd s našimi lodníky, zatímco my s Václavem jsme se vláčeli rozpáleným Údolím mince pouze s balíčkem rozdrobených sušenek Bebe a jedním pomerančem… Ráno jsme v batohu měli navíc kilo cukru a libru čaje, ty jsme ale hned po vylodění předali jako pozornost staříkovi, který v tomto místě – na malém kousku aluvia ohraničeného z jedné strany Nilem a z druhé strany strmými kamenitými svahy pohoří Sabaloka – žije v chatrči spletené z palmových větví a živí se pěstováním halfy, durry a fazolí.
Po předání proviantu se s Murtadou pouštím uměle vytvořenou cestičkou k pohřebištím zaznamenaným předchozího dne, Václav nás míjí a pokračuje do nitra pohoří – ke křižovatce dvou wádí, odkud se bude pomalu vracet. S Murtadou obhlížíme mohyly a další objekty na několika terasách, od výkopu některého z objektů kvůli nedostatku času nakonec upouštíme. Mohyly budeme datovat na základě keramiky posbírané v jejich okolí, k určení funkce a účelu ostatních objektů by bylo potřeba prozkoumat hned několik typů. Pro dnešek se tedy spokojíme s podrobnějším popisem a archeologický výzkum necháváme na některou z dalších sezón. Zda jej nakonec uskuteční náš tým, nebo tým súdánských památkářů, zatím nevíme.
S Murtadou se dále rozdělujeme – on se vydává přes hory do ústí wádí táhnoucího se od Václavovy křižovatky, já pokračuji po jedné z hlavních cestiček, které protkávají široké údolí, a zaznamenávám lokality a jednotlivé objekty v blízkém okolí. Je jich požehnaně – po obou stranách cesty se rozkládají plošiny s mohylami, zídkami a dalšími objekty, jejichž účel je nám neznámý. Dokumentuji celek lokalit a detaily některých objektů, keramiku, kamennou industrii a další související nálezy. S Václavem se potkávám kolem jedné hodiny na půl cesty ke křižovatce, rychle se se mnou vrátí o několik set metrů dále do nitra pohoří, kde jen povšechně zaznamenáváme pohřebiště, pohřebiště, pohřebiště… Celá oblast by si zasloužila mnohem více času, my se však musíme obrátit a vydat se zpátky k Nilu, kde už na nás čekají zablácení sedimentologové. Zítra se s Václavem vydáme ke křižovatce v nitru pohoří z druhé strany, od ústí wádí na západním (levém) břehu Nilu, hned naproti hoře Džebel Irau, kam už se během této sezóny patrně nedostanu. (zapsala Lenka Mudíra)


nahoru

Středa 23. února 2011

V Praze je prý mínus 10 °C, tady o 45 °C víc – zejména odpoledne. Dnešní ráno bylo naopak příjemné, slunce bylo za závojem vysokých mraků. Dnes pro změnu mýdlo uplavalo Lence Lisé. Vlastně celý den žijeme nějak ve stínu toho, co se děje v Libyi a přemýšlíme, kudy se vydá Egypt. Leží to na nás. Navíc při těch deseti dětech na rodinu je zjevné, že Súdán se vydal cestou egyptských problémů, že bude muset zavlažovat, stavět přehrady, méně vody odteče do Egypta. Nemusíme být proroci, abychom cítili, že se zde zadělává na velký problém.
Takže Lisí začišťují asi 8 m vysoký profil v říční nivě (ten zmizí pod vodu nejdřív), Murtada obchází malé skalky ještě před ústím rokle. Lenka dokumentuje další část krajinné sítě sídel a pohřebišť. Naráží na krásnou mohylu s přístupovou cestičkou, nádvoříčkem a dalšími dvěma cestami vedoucími k jiným mohylám. Hlavní však je to, že uvnitř mohyly je kamenná krabičkovitá struktura orientovaná V-Z směrem. Ono je zde totiž normálně velice obtížné rozeznat účel objektů. Například kruhová chýše z trávy je dole zatížená až pěti řadami kamenů a uvnitř může být ohniště. Nakonec z ní zbude kamenný kruh a jakoby mohylka. Jiný případ je ten, že prakticky veškeré úpravy začínají odstraněním kamenů a odkrytím holé, písčité půdy. Na takovéto ploše třeba vznikne mohyla, ale za tři sta let přijde pastevec a zabuduje ji do nějaké chatrče nebo ohrady pro dobytek. Dnes jsme našli recentní chýši, ve které byla jediná keramická nádoba, i pochopili jsme, že pastevci toho často ani víc neměli. No a v tom máme dělat archeologii! Naštěstí jsou středověké vesnice i některé mohylníky bohatší a nebyly již nikdy využívány.
Pohybovali jsme se dnes uprostřed hor, kde četné, ale chudé nálezy patří hlavně sezónním pastevcům. Václav prošel celým pohořím až na okraj pouště. Zhruba tedy známe profil celou krajinou od nilského údolí až po africkou sahelskou placku. (zapsal Václav)

nahoru

Čtvrtek 24.2. 2011

Měl to být krátký a odpočinkový den, ale byl to den dlouhý a na padnutí. Lisí dokonce při odkopávání 5,5 m hlubokého profilu na nilském ostrově spotřebovali prakticky všechny energy drinky a tabletky. Vyráželi jsme chvíli po rozbřesku a vraceli se za soumraku. Archeologický tým nejprve prozkoumával skalnatou pláň na západním břehu kousek nad úrovní nivy, abychom měli zastoupené všechny krajinné typy jako je niva, nízké terasy, svahy, náhorní plošiny, úzk á i široká údolí apod. Na každý krajinný typ je vázáno specifické využívání krajiny.
Obecně vzato je úroveň nivy nuda. Je zde mladý paleolit, protože tehdy Nil tekl v aridním okně pozdního glaciálu hodně nízko. Zato v mezolitu a neolitu byl nilský průtok zhruba třikrát tak velký jako dnes. Modrý Nil přinášel tolik bahna, že blokoval odtok, takže chartúmský neolit je zhruba 32 stop (podle Arkella) nad nivou. Na Sabaloce jej máme asi 3 m nad nivou. Takže neolit in situ hledáme blízko u řeky, ale kousek nad nivou a v takovém místě, jaký by si vybral český rybář ne Berounce – něco trochu malebného, odkud je výhled. Neolitici měli velký cit pro ornament, kresbu a obecně arts and crafts, umění a řemesla – a něco z toho se odráží ve výběru jejich krajin.
Takže při rutinním dokumentování padlo poledne a vedro a my se uchýlili do trávového přístřešku. Za chvíli za námi přišel místní muž Mohamed, který se svěřil s pokusy vesničanů hledat zlato. Kopají na špatném místě: žádný egyptský chrám (kam bychom je normálně poslali), ale je to klasické, nádherné neolitické sídliště. Ve středu aglomerace jsem na metru čtverečním napočítal 80 ryolitových artefaktů a 14 zdobených střepů. Kulturní vrstva začíná hned pod povrchem a je vápnitá, takže zachovává nejenom fosilizované kosti a velké šneky (znám je z východní Afriky z vlhčích savan), ale i kosti ryb, což je mimořádné. Většina střepů je bohatě zdobených složitými, kolkovanými vlnovkami nebo obloučky ulit. Během asi hodiny jsme zaznamenali nejméně dvě stovky zdobených střepů a obrovské množství industrie. Pokud by někde na Sabaloce stálo za to kopat, tak zde otevřít dva čtverce tak dva na dva metry, by bylo laciné a velice přínosné. Archeozoolog je skoro nutný, jsou zde jak velké, tak i malé kosti i ryby. Materiál se dá plavit. Ve výhrabcích zlatomilných vesničanů jsou běžné zdobené střepy a nástroje. Víceméně náhodně jsem sebral sdvě detailně retušované gouges - teslice. Nacházíme též provrtané kamenné disky.
Murtada má zítra odjíždět, tak jsme ho donutili, aby nám ukázal asi o hodinu cesty dál výchoz křemenné žíly, která je rozbitá na malé úštěpy asi neolitiky. Je to křemenem se třpytící bílý ovál o průměru tak 20 m plný křemínků, křišťálů a celých krystalů křemene vázaných na žílu v granitu typu Abú Dom. A pak dlouhá cesta přes hory k Nilu a čekání na lodníky. Všichni jsme unavení a dehydratovaní, protože dnes nám skoro 4 litry tekutin na osobu nestačily. (zapsal Václav)
Na dni sedimentologů byla dnes jediná pozitivní věc. A sice to, že jsme věděli, že pokud sebou hodíme a pořádně zaberem, bude to poslední kopací den. Bylo to ovšem úděsné. Během dopoledne se nám podařilo dokopat šestimetrový profil. V momentě kdy Pavel prohlásil, že bude za pár minut to nejlepší slunko na focení, zbývalo profil začistit. Bylo to jako dobíhat maratón. Zvládli jsme to ale načas tak aby mohl Pavel profil v klidu a za dobrého světla nafotit. Zbývajících pět hodin jsem profil popisovala a odebírali jsme vzorky na geochemii, mikromorfologii, OSL datování a na makrozbytky. Původně jsme měli s Lenkou a Václavem sraz ve tři, nicméně ti se taky zasekli (viz výše a viz níže) a tak jsme ukončení pracovního dne dnes krásně zesynchronizovali na pátou hodinu odpolední. Koupání v Nilu na konci dne (spíš omývání bahýnka z našich přehřátých těl) bylo velkou odměnou. Vracíme se po šesté což znamená, že škola pro dnes odpadá. Mahmoud upekl k večeři rybu, udělal hráškové pyré a zeleninový salát (tentokráte bez cibule). Ještě dotlačíme meloun a s nacpanými bříšky uléháme k zaslouženému odpočinku. (zapsala Lenka Kbíra)
Dlouhý den to byl. Murtada okolí vesnice Abú Dom prošel již včera, zaznamenal při tom řadu lokalit, které jsme dnes chtěli alespoň zběžně popsat a zdokumentovat. Pro Václava byla hlavní prioritou ona křemenná žíla se spoustou úštěpů. Kvůli hojnosti lokalit, především velkému množství menších pohřebišť a prehistorických areálů i mladších objektů, které se rozkládají mezi nivou a jižním okrajem pohoří Sabaloka, jsme postupovali žádaným směrem jen velmi pomalu. Neolitický sídlištní areál, kde se místní vesničané realizují jako zlatokopové, nám na chvíli vyrazil dech. To než jsem začala výskat, když jsem konečně uviděla klasickou neolitickou keramiku zdobenou motivem vypíchané vlnovky, cikcaků, vlčích zubů i různě variujících vypíchaných i rytých linií. Širokou škálu motivů – jsou zde zastoupeny snad všechny „učebnicové“ vzory súdánské neolitickékeramiky – doprovází bohatství tvarů a typů nádob. Vedle typů charakteristických pro neolitické sídlištní lokality nacházíme i střepy nádob typických pro neolitické pohřby. Není se co divit, pohřebiště je vzdáleno jen několik desítek metrů od sídliště. Na zítřejší, poslední den v terénu na Sabaloce se na lokalitu vrátíme: zbývá projít další shluky balvanů a vymezit rozsah neolitického osídlení a lépe určit pohřebiště, která na ně mají vazbu. Podaří-li se nám lokalizovat i výchozy hnědočerveného ryolitu s dílnami, splníme tak jeden z hlavních úkolů této sezóny a vyřešíme záhadu, která nedá spát většině expedic věnujících se súdánskému neolitu. (zapsala Lenka)


nahoru

Pátek 25.2. - Poslední den na Sabaloce

Poslední terénní den na Sabaloce v zimní sezóně 2011. Dostalo se mi cti napsat deníkový záznam. Ne proto, že by mne kolegové nějak zvláště ctili, ale protože už o této lokalitě oba dva psali více než dost a chtějí se o ní dozvědět něco z jiného pohledu. Vzhledem k tomu, že jsem většinu sabalového terénu strávila „u vody“ jsem už předem nadšená z té změny. Vycházíme jako obvykle, abychom se vylodili o pár set metrů dále u Abú dóm el Hadžar. Čeká nás krásná procházka krajem políček s cibulí a balvaništi různých rozměrů. Sem tam nějaká mohyla. Sluníčko příjemně hřeje a my v dobré náladě postupujeme k nově objevené neolitické lokalitě. Lokalita srovnatelná Catal Huyuk, základy neolitických domů, keramika se ještě ani nestačila rozbít… Ještě nemá název, já navrhuji něco ve smyslu Lenčína a Václavova vesnice. Nebo by se to mohlo jmenovat „na Sukově“ a nebo Al Sukna podle vzorku Al Hukna .
Teď si samozřejmě dělám trochu legraci. Pravda je že sluníčko záhy po osmé začíná nelítostně pražit a my jen z donucení opouštíme chladné prostředí u vody. Táhneme se vyprahlou krajinou (políčka totiž končí velmi záhy spolu se zavlažováním) až za xté balvaniště u kterého místní lidé začali hledat zlato. Vykopali pár děr a odkryli tak kulturní vrstvu neolitické lokality, čímž na jednu stranu naší mudíru zarmoutili (ničení lokality) na druhou stranu velmi rozveselili, protože jí tímto objevili tento úžasný objev.
Teď tedy trochu z mého pohledu. Prokopala jsem jeden z těch menších výkopů cca do 70ti cm. Zjistila jsem, že pod cca 3-5ti cm fluviálních štěrkopísků, což je pravděpodobně svahově přemístěná a rozfoukaná terasa leží cca 15-20 cm mocná kulturní vrstva, tvořená šedými prachovitopísčitými a nevytříděnými sedimenty, bohatá na úlomky keramiky a úštěpy kostí. Ta šedá barva mohla by být i z přítomnosti mikrouhlíků a popele, to teprve uvidíme. To co je pod ní, je ještě mnohem zajímavější. Pod kulturní vrstvou se totiž nachází cca 50 cm mocná humózní půda vytvořená na rozvětralém eluviu granitů. Díky téhle půdě si můžeme udělat jasnou představu o tom, jak zdejší krajina v době neolitu vypadala. Ještě nevím co přesně je to za půdu, ale určitě se jedná o půdu vznikajícím v tropickém humózním klimatu. Další objev učinil Václav o kousek dál a je možné, resp. docela pravděpodobné že s lokalitou Al Sukna (alias Na Sukově) nějak souvisí. Zatímco lokalita Al Sukna je pokrytá redeponovanou a vyvátou říční terasou, kousek pod ní se nachází korytové sedimenty „in situ“ a dokonce i mírně vyvýšená úroveň silně vápnitých nivních sedimentů. Pokud tyto dvě lokality spolu časově souhlasí, můžeme si představit tuhle krajinu před sedmi tisíci lety jako velmi zelenou částečně zalesněnou lokalitu s vesnicí na břehu řeky. Tady už jsem ale své fantazii popustila uzdu až přespříliš, ale snad mi to deník promine.
Okolo druhé se pomalu otáčíme a vracíme na břeh Nilu, kde někteří využívají čekání na lodníky k zaslouženému odpočinku, někteří fotí a někteří botanizují. Poslední koupání v Nilu v zimní sezóně 2011, malá projížďka podél břehů směrem na jih z důvodu srovnávací rekognoskace a potom se už natěšení vracíme do domečku na Mahmoodovu večeři. (zapsala Lenka Kbíra)

nahoru

Sobota 26.2. 2011 - Chartúm

Přesun do Chartúmu. Zabalení, popsání vzorků a vůbec organizace zavazadel chvíli trvá. Cestou nazpět projíždíme kolem rozsáhlé zaniklé islámské vesnice s hrobkou svatému muže, kterou už kdysi popsal al-Sandžak. Původně jsme měli v plánu pochůzku, ale nepustili nás sem. Je to docela v pořádku, protože Súdánci jsou citliví na ty památky, které považují za svoje, na kterých zakládají svoji identitu. V podstatě se jedná jen o dvě skupiny památek – na ty egyptské, které jsou důkazem jejich dávné velikosti, a na mladé islámské, kde jsou pohřbeni jejich přímí předci. Ke zbytku mají rozumný přístup jako k hodnotě (ale naši lidé to nejsou) a dovolují vývoz horších nálezů.
Cestou do Chartúmu nás potkala drobná nepříjemnost, když nás nepozorný autobus za plné jízdy, což naštěstí bylo jen tak 50 km/hod vytlačil z vozovky do pouště. Naštěstí tam nic nestálo. Jinak cesta je velice instruktivní, protože člověk poznává určitý specifický sociální biotop nazvaný okraj silnice. Panuje zde docela velký ruch, běžné jsou prašné odstavné plochy pro náklaďáky, mezitím krámky, policie, notář, prodavači smažených ryb, rajčat, čaje, všeho možného. Na řadě míst jsou patrné relikty tradičního venkovského života – například velbloudi, kteří otáčejí žentourem a tahají vodu z hlubších studní. Nevidíme žádné psy a kočky domácí jsou polodivoké a loví daleko od domova. Podle jednoho modelu šíření moru v dávných dobách to mohlo mít velký význam, protože za nilských záplav se nilské krysy z pobřežních rákosin, které byly promořené morem z přirozených ohnisek, stěhovaly na okraj nivy blíž vesnicím a tam se mísily s domácím prostředím a byly loveny napůl samostatnými kočkami.
To, že se společnost ještě neoctla v egyptském nemoderně moderním stádiu (modernita začíná, když lidé berou svůj osud do ruky a ženy se vyrovnávají mužům) svědčí stará řemesla – výroba zírů, nádob na vodu anebo obchody s dřevěným uhlím. Jedná se o tvrdé, velice výhřevné uhlí z divokých, pomalu rostoucích akácií. Pytel uhlí dnes stojí 40 súdánských liber, tedy 13 USD a to je doopravdy hodně, ale ne všude je možné vařit na plynových bombách. Výsledek je stejný jako v Egyptě 60. let – ubývá volně rostoucích stromů a to rychle. Další proměna tradičního světa je vidět na množství nových a rozestavěných budov. Je jich méně než v Egyptě, ale i tak se jedná o obrovské množství. Za pár let to bude jiná země.

nahoru

Neděle 27.2. Husité na Nilu

Odcházíme na University of Khartoum, abychom se pobavili o naší práci a možné další spolupráci s našimi súdánskými kolegy – archeology a geology. Jsou všichni velice milí a přitom chytří, trochu na mě působí dojmem súdánských zapadlých vlastenců. Univerzita je vybudovaná v koloniálním stylu, jaký si Angličané přivezli z Indie. Oni vůbec z Indie do Afriky implantovali třeba i srozumitelný právní systém. Prostě to je systém budov, průchodů a nádvoříček. Nejprve se stavujeme na Dpt. of Archaeology u dr. Jahji, který nám ukazuje regionální nálezové zprávy, které jsou na slušné úrovni. Ukazuje se, že nejenom my máme potíže s klasifikací různých kamenných struktur, mohyl a kruhů, ale že s tím zápolí Angličané i sami Súdánci. Další zajímavá věc jsou dlouhé zdi, které nevypadají moc obranně, ale možná byly využívané k lovu nebo jako hranice. Některé zdi jsou orientované kolmo na průběh údolí a zřejmě sloužily k sedimentaci úrodného bahna. V Súdánu i Egyptě je zvykem, že se hnojí půdou (díky obsahu fosforu nejlépe z archeologických lokalit).
Další skutečně vzrušující je návštěva u dr. Intisar Elzein, která je teď děkankou zdejší Filozofické fakulty. Jako jedna z mála rozumí islámské keramice. Probírá se naším souborem a říká – tenhle „criss-crossed“ vzor je typicky islámský, ale tyto tenké střepy jsou křesťanské. Shodujeme se, že na venkovské vesnici někde v horách či zářečí není možné vést ostrou hranici. Něco jiného platí pro města, kde žily elity, tam je přechod k islámskému životnímu stylu možné datovat s přesností na rok či desetiletí. Ale ti lidé, co žili na vesnici, nebyli ani „pořádnými“ křesťany a později ani „pořádnými“ muslimy. Byli nějak sami sebou a měnili se pomalu. Takže možná bude pro súdánskou periferii nutné definovat nějaké neostré přechodné období .
Ptám se na Mahdího, který koncem 19. století nejprve nábožensky a přitom průběžně vojensky i za cenu občanské války sjednotil na dvě desetiletí celou zemi. Měl schopné a přitom kruté generály, dlouhou dobu vítězil, ale pak podlehl kulometům britské armády. Vzpomínka na něj je dosud živá a slavná, ale taky rozděluje zemi. Mahdí reformátor mi tak poněkud připomíná Jana Husa a jeho udatný Chalífa Jana Žižku. Období Mahdího má podobný význam pro krystalizaci súdánské identity střední části této obrovské země jako pro nás husitství.
Dr. Intisar dál říká, že nevěří na náhlý kolaps venkovského života na Sabaloce, ale spíš na postupný odchod lidí během počátků islámské říše Fundž. Říká, že současný rozpad Súdánu na jižní a severní část je přirozený historický proces, že se to prostě tak vždy dělo, ale pak zase přišlo období spojování a velkých říší. No a pak ještě zaskočíme na Dpt. of Geology pohovořit o nilských sedimentech. Máme z toho hezký pocit, tím spíš, že možná „naše“ sabalocké vesnice se stanou předmětem dalšího súdánského výzkumu a také pro velký zájem Súdánců spolupracovat na problémech jako jsou např. stará ramena Nilu, jež v sobě nesou klimatický záznam holocenních změn řeky a která obtékala i zkoumanou lokalitu v Usli, kde leží druhá česká koncese. (zapsal Václav)
Dnešek je naprosto šílený. A to jsem se utěšovala tím, že v Chartůmu budeme mít víc času, čas na to konečně projít mejly, v klidu se vyspat. Je to horší než na Sabaloce, příjezdem do Chartůmu ten supermaraton totiž jenom začal… Sobotu večer trávíme přebalováním vzorků a plavením v improvizované záchodové plavičce a po večeří u Bambase doslova upadáme do komatu. Zamykáme se s Pavlem na pokoji, v předtuše že by nás mudíra chtěla donutit pracovat. Předtucha byla správná ale my zámkem u dveří zachráněni :-).

nahoru

Pondělí 28. 2. Čápi z Karímy
Ve dvě ráno dopsala jedna Lenka hlavní část zprávy a druhá Lenka ve tři ráno konečně vyplavila poslední vzorek a do hotelového záchodu vylila 60 kg naštěstí jemnozrnného sedimentu. Václav v 6 ráno dopsal seznam vzorků, pak se vše kontrolovalo a tisklo, s tím vším a asi 45 kg vzorků se šlo na NCAM, kde jsme dostali hromadu povolenek na návštěvu archeologických lokalit, ale už nešel zařídit vývoz vzorků.
Ve čtyři odpoledne v Omdurmanu čekáme, až se naplní místní mikrobus. Nad hlavami nám pípají kuřata, busiště je řádně přeplněné. Na Chartúm přišel takový poloviční chamsín, kterému zde už říkají samúm. Vše se nějak ztrácí v žlutohnědé prašné mlze, písek skřípe mezi zuby. Barevná nálada je ovšem nádherná. Slunce vypadá jako měsíc, je odcloněné, zkouším na něm hledat skvrny. Je jich tam plno, ale jsou od prachu.
Ten dodává krajině určitou zasmušilost asi jako u nás mlha. Projíždíme zcela rovným územím, které je kupodivu docela hustě porostlé polovičními akáciemi. Z okénka mám výhled asi tak na 300 stromů, což je překvapivě mnohem víc, než kolik člověk může vidět ve středoevropském lese. Akácie totiž rostou 20-30 m od sebe, dole pod nimi není skoro tráva, jenom písčitý sediment, který má podobnou barvu jako obloha. Tím se před člověkem objevuje zamlžená žlutavá tapeta s tmavšími rozostřenými obláčky stromů. Nic podobného jsme nikdy neviděli. Přes cestu přechází velké stádo nikým nehlídaných velbloudů. Jejich hlavy se podobají žirafám, ale žirafy, jak se píše v „Příbězích aethiopských“, což je helénský dobrodružný román odehrávající až v Meroe, mají oči jakoby namalované tím způsobem, jaký od nich odkoukaly ženy. Všímejte si očí žiraf!
Jak přichází večer, tak okolí šedne, přízemní písek je hnaný v jazycích při zemi, drobné písčité závěje sahají přes půlku silnice. Podobá se to sněžné vánici někde na Božím Daru, při které někdo popletl barvy.
Stavujeme se v karvanserailu na čaj. Objednáváme jej v okénku černé kuchyně. Několik mužů odchází na modlitbu do mešity, tohle místo doopravdy leží uprostřed ničeho. Pár opuštěných domů a mnoho zírů (nádob s vodou) pro hodně poutníků. Muži spolu potichu mluví, něco si vyprávějí. V tomto prostředí se rodily Příběhy čtyř dervišů nebo Tisíce a jedné noci. Stručně si zapisuji:
Dlouhá noční cesta, písečná bouře
opuštěný karavanserail, Alláh a smutek
V jednu ráno upadáme do spánku – to je něco jiného než prostě usnout – u Murtady doma.
A ještě dvě věci bych zmínil, i když se týkají už dnešního dne. Jdeme měnit peníze, ale v žádné z obou místních bank dolary nikdo nechce. Nakonec se doptáme na železářství. Jeden prodavač sedí jako bodyguard u vchodu, druhý neviditelně postává za námi, zpočátku jsme si ho vůbec nevšimli. Mez hřebíky a dráty sedí seriozní muž, vedle něj dva polootevřené sejfy, venkovský bankéř jako ve Florencii 15. století. Domluvíme se na kurzu, vytáhne igelitku plnou drobných bankovek a přesně odpočítá ekvivalent 700 dolarů.
Druhá významná událost se týká čápů. Už se houfují, už poletí k nám do jižních Čech a na Hanou, ale zatím se čápi sžívají a učí koordinaci. A možná jsou víc doma ne na Hluboké, ale v severním Súdánu. Hejno krouží nad Nilem. Odpočítávám jeden segment oblohy a pak interpoluji, je jich mezi 500–600. U nás na rybníce míváme někdy čapí sněmy o dvaceti, třiceti kusech, ale tady to je hotová demonstrace čapí síly. Jak se cítí čáp, který žil na Nilu, na Otavě nebo Blanici? A kdo vůbec teprve na počátku holocénu, když Nil začal konečně téct, vymyslel tu šílenost, že na zimu se létá do Súdánu ? Takže za tři týdny, za měsíc by v Čechách sice mohlo začít jaro – to vám vzkazují čápi z Karímy – ale pro jistotu se cestou kvůli aklimatizaci ještě chvíli nezdrží někde v bažinách Mediteránu. Určitě litují toho, že v egyptské deltě teprve nedávno zaniklo obrovské rákosové moře, které muselo být jedním z největších útočišť vodních ptáků na rozhraní Afriky a Evropy. (zapsal Václav)
 

nahoru

Úterý 1. 3. Kurru a Karíma, egyptologický den

Tento zápisek měla původně psát Lenka, ale ta dohaduje s Murtadou další program a dnes se k psaní asi nedostane. Já si však pletu Kúš, Napatu i Meroe a spolu s nimi všechny bohy, říše a panovníky. Tak alespoň orientačně. Súdánci či spíš Núbijci měli posledních pět tisíc let tendenci vytvářet velké, dobře spravované říše. Pro Araby je politika sám život, ale dlouho nedohlédli za hranice kmenového území. Núbijcům je však vrozená jistá velikost a ušlechtilost spojená s organizačními schopnostmi vytvářet soustátí. Pokud bych hledal charakterový typ starého egyptského panovníka nebo kněze, tak bych spíš jel do severního Súdánu než do dnešního Egypta. Tam sice zůstala nějaká chytrost či mazanost, ale nějak se snad za mamlúků či osmanů smísila s pletichářstvím a poživačností a ztratila sílu. Starou říši však museli vytvořit přemýšliví lidé s nábojem střídmosti a jednoduchosti, kteří mysleli na druhé. Možná se hlavní díl archeologie týká v Súdánu lidí a v Egyptě památek.
Kurru je málo navštěvovaná vesnice asi 25 km za Karímou, taxík stojí 40 liber (240,- Kč). Areál sestává z jedné polorozpadlé široké pyramidy, několika hrobek a různých kruhových struktur a zdí. Dvě hrobky jsou uzavřené a uvnitř trochu venkovsky vymalované mírně zhrublými egyptskými obrazy a pečlivým písmem písaře, který se svému umění učil snad kdesi v Memfidě. Celek je pozoruhodný, je z něj cítit něco hodně súdánského, co je maskované tím egyptským podobně jako v českém baroku víc cítíme to české, než to římské. V dolní části vsi se zastavuje na středověkých (?) qubbách – dómovitých hrobkách svatých mužů. Cestou nazpět si všímáme úzkých pískovcových kaňonů a roklí směřujících k Nilu.
Jádrem Karímy je masivní pískovcová tabulová hora Jebel Barkal, Hadí hora. Na straně k Nilu se od hlavního masivu odlučuje skalní věž, která se podobá postavě, patří k ní určitá živost, ale pravděpodobně symbolizovala kobru. Kolem leží chrámy až 60 m dlouhé, pyramidy tlusté i tenké a pohřebiště. Místo je intenzivně budované a přestavované zhruba od 16. století BC, pak za Pianchiho, který ovládl Egypt v 8. století BC, a pak ještě dalších tisíc let. Hora již svou pískovcovou masou dodává krajině pyramidální monumentalitu. Do podzemí je vytesán chrám zdobený egyptskými reliéfy. Zdá se, že vše mělo nějaký smysl, silnou posvátnost a mísilo státní kult a něčím božským. Působivá je krajinná dispozice, která se v přelidněném a stavbami pokrytém Egyptě ztrácí – je zde totiž cítit Nil, dá se přehlédnout jeho široké údolí. Dnes třeba v Gíze o Nilu téměř nic nevíme, jakoby nebyl, ale tady v Karímě je údolí stále ještě volné a vazba mezi horou a vodou silná a nepřehlédnutelná. (zapsal Václav)

nahoru

Středa 2. 3. 2011 Na třetím nilském kataraktu

Jednání stran naší další cesty pokračovala ve středu ráno. Připraveni k odjezdu jsme byli již v osm hodin po návratu Lenky, Pavla a Václava z východu slunce na Jebel Barkal. Vyrazit jsme mohli ale teprve až v deset. Murtada musel zůstat v Karímě kvůli Ihabově zápisu do první třídy, ráno tedy musel naprogramovat svého švagra Abú Tajjiba, který s námi jede sám jako řidič. Abú Tajjib dostal pokyny stran trasy a telefonní čísla Murtadových přátel v Núbii, v oblasti třetího kataraktu, kde budeme moci požádat o nocleh. Po dojednání ceny za vůz a řidiče se s Murtadou a dětmi loučíme, nasedáme do Toyoty – Lenky a Václav do vozu, Pavel s batohy a fotoaparátem na korbu vozu – a konečně vyrážíme do Núbie.
Karímu s oblastí třetího nilského kataraktu spojuje nově vybudovaná asfaltová silnice. Před Kajbarem pohodlí a nudu asfaltové silnice opouštíme a dále se vydáváme po pouštní pistě. Přijíždíme přímo ke kataraktu, k hoře Jebel Wahába a k první lokalitě se skalními obrazy na koncesi chartúmské univerzity. Obrazy – rytiny a piketáže divoké zvěře, motivy hovězího dobytka z kermské doby a mladší zobrazení velbloudů s jezdci a křesťanské symboly – jsou umístěny na vertikálních skalních stěnách hory, na uvolněných balvanech při jejím úpatí i na spodním okraji vrcholové plošiny, na horizontálních panelech. U řady panelů nacházíme jamky vyhlazené do vrchní, horizontální plochy balvanů, tzv. „cup-marks“ nebo „cupules“, které mohly sloužit jako misky pro drcení potravy (jako spodní část kamenných mlýnků), nebo jako misky, do nichž se prováděly úlitby. Pokud jde o další doklady činností – kromě skalních obrazů a jamek –, jsou zde poměrně vzácné.
Nepřítomnost artefaktů u panelů se skalními obrazy při úpatí hory i na jejích jednotlivých stupních si kompenzujeme obhlídkou středověké křesťanské pevnosti umístěné na vrcholové plošině hory Jebel Wahába, kde je především keramika všudypřítomná. V pevnosti jsou patrné dva horizonty osídlení, staršímu odpovídá kamenné zdivo, mladšímu zdivo cihlové. V Núbii není neobvyklé, že starší stavby křesťanské byly využívány i v období islámského novověku – tak je tomu ostatně i na našem šestém kataraktu a v pohoří Sabaloka. Z pevnosti je nádherný výhled na nilské peřeje, které začínají o několik desítek kilometrů proti proudu Nilu u Tumbu a končí právě v blízkosti Kajbaru.
Od hory Jebel Wahába se dále pouštíme proti proudu Nilu k dalším lokalitám umístěným v nedalekém wádí mezi vesnicemi Sabu a Jeddi. Obrazy nacházíme při obou březích wádí v několika koncentracích. Z hlediska obsahové stránky, stylů i chronologie je tato oblast ve srovnání s předchozí lokalitou bohatší – hovězí dobytek z kermské doby i starší obrazy divoké zvěře jsou zde zastoupeny výrazněji, mezi skupinami motivů navíc nově zaznamenáváme nilské lodě, sandály a některé jednoduché lovecké a pastevecké scény. Je zde i zobrazení paviána s předními končetinami vztyčenými v adoračním gestu. Dokumentaci obrazů přeje dobré podvečerní světlo, pohyb v krajině však znepříjemňují nimitti, malé žravé mušky, které se před koncem dne snaží urvat, co jde. Po dvou týdnech v Súdánu nastává čas přetáhnout si přes hlavu moskytiéry.
Kolem půl sedmé wádí opouštíme, je třeba najít místo na spaní. Vrátíme se sem, inšállah, zítra ráno, kdy bude dobře nasvícena část údolí, která dnes večer ležela již ve stínu. Nocleh nacházíme ve vesnici Jeddi, u Núbijce Nabíla, Murtadova známého, který nám dává k dispozici celý dům určený pro návštěvy. Nabíl nás hostí čajem a o několik hodin později nechává přinést lahodnou večeři. Stihneme ještě porozprávět o Núbii, plánované přehradě na kajbarském kataraktu i nesouhlasu s tímto projektem, který místní Núbijci vyjadřují všemi dostupnými prostředky, a je čas uložit se ke spánku.

nahoru

Čtvrtek 3. 3. 2011

Vstáváme v sedm ráno, k snídani nám Nabíl přináší silný súdánský čaj se sušeným mlékem a sušenky. Po osmé hodině se s místními Núbijci loučíme a vracíme se do wádí se skalními obrazy. Ve wádí se rozdělujeme, každý zde sleduje své zájmy. Lenka botanizuje – herbář však z tohoto wádí doplní jen jediná rostlina. S Pavlem fotografujeme skalní obrazy. Časté jsou zde panely s hovězím dobytkem velkých rozměrů – krávy vyryté, vyklepané a místy vyhlazené kamenným nástrojem mají strakaté tělo a na krku zavěšené amulety, místy je doprovází pastevci –; hojná jsou též menší zobrazení velbloudů a jezdců i moderní arabské nápisy a kresby. Pod panely se skalními obrazy jsou opět jamky a nově i rýhy, které se interpretují jako počítací čárky nebo rýhy po ostření nástrojů. Václav se vydává sám do vzdálenější části wádí a z jednoho z vrchů obhlíží okolní krajinu a spojuje si body, které jsme již navštívili a které, jak dále uvidí, teprve navštívíme. Na plochých pískovcových blocích při jedné straně wádí nachází panel s „abstraktními motivy“, což je ve skutečnosti změť patrně neolitických, nebo alespoň pre-kermských obrazů lovců s luky a šípy a zvýrazněným pohlavím a různě orientovanými zvířaty. Dále mi ukazuje „baňky“, což jsou nádherně provedené motivy sandálu s uvolněnými pásky. Ve wádí nás opět obtěžují nimitti a ráno zpříjemňuje konverzace s francouzskými turisty, kteří projíždějí Núbií v doprovodu francouzské egyptoložky Joy Soulé-Nan.

V jedenáct hodin z wádí navzdory nelibosti některých členů výpravy odjíždíme. Směřujeme do Kermy a cestou nás čeká řada míst upomínajících na různá období núbijské historie, není možné se zde bohužel zdržet déle. Projíždíme tradiční Núbií, kterou znám z fotografií zachycujících dnes již neexistující egyptskou část Núbie. Prašná cesta nás vede krásnými, úhledně upravenými vesničkami s čistými, obílenými a různými motivy zdobenými domy. Po dvou týdnech v Chartúmu a na Sabaloce, kterou obývá mírně nepořádný kmen Džajalín, je to jako ocitnout se v pohádce.
Další zastávkou je nám Naurí – nepočítám-li četné zastávky u obchůdků s (málokdy) vychlazenými přeslazenými limonádami, kde většinou vykoupíme, co se dá. Nachází se tu dvě výrazné, snad pískovcové skály umístěné takřka u Nilu. Na vyšší z těchto skal nechal některý z panovníků 18. dynastie vytesat asi 3 metry velkou stélu svědčící o dobývání Núbie. V drobném, vysoko umístěném textu není možné přečíst kartuši a zjistit, který z egyptských vládců to byl. Stéla je umístěna přibližně v polovině výšky skály a je obrácená proti proudu Nilu, tedy směrem do Núbie.
Z Naurí pokračujeme dále, těšíme se do Misédy, omylem se ale nejprve zastavujeme ve vesnici Barja, které dominují pozůstatky středověké křesťanské pevnosti s bohatstvím keramiky a dalších artefaktů a sofistikovaným kanálem přivádějícím vodu z nedalekého Nilu. Z pevnosti se pohledem obracíme k severu, k místům, odkud jsme přijeli. Po delším vyptávání se vesničanů a projíždění žulovým balvaništěm téměř nazdařbůh Václav zahlédne malou cihlovou křesťanskou kapli Miséda. Il-hamdu li-llah… Opuštěná, polorozbořená stavba umístěná do jednoho z mnoha od sebe nerozeznatelných pásů žulových balvanů skýtá jakousi naději a klid. Skalní stěnu, proti níž byla kaple vztyčená, zdobí rytina kněze (?) přivádějícího obětní zvíře na porážku. Styl zobrazení připomíná mérojskou dobu, na scéně je však řada neobvyklých prvků, které jednoznačné zařazení znesnadňují.
Opouštíme Misédu a směřujeme dál do Tombu. Je to další z míst, na němž staří Egypťané po sobě zanechali otisk. Tentokrát to byl Amenhotep III., který na jednom z obrovských žulových balvanů nechal vytesat stélku odkazující na podmanění Núbie Egypťany. Jen asi 200 metrů od stélky, na druhé straně prašné cesty, mezi výchozy ruly narážíme na monumentální sochu napatského panovníka Taharky. Místní děti jsou asi zvyklé, že se zde u ležícího Taharky občas zastaví turisté; ale asi poprvé se jim poštěstilo vidět čtyři chawadža, kteří se více než o padlého velikána zajímají o asi 15 cm mocnou hnědou vrstvu udusaných kozích bobků neboli zbytky ustájení. Lenka narychlo pomocí kamene a nože začišťuje profil k odebrání vzorku na mikromorfologii, zatímco Václav kousek rozdrobuje v dlani a hnědé drobky naoko ochutnává a hladí si bříško a blaženě se usmívá, jak dobře to chutná.
V okolí Tombu bylo zahraničními expedicemi zdokumentováno množství skalních obrazů a skalních gongů. Bez bodů gps a bez Murtady je však nemáme šanci najít. Nasedáme proto zpět do auta a vyrážíme směr Kerma. Kolem půl šesté přijíždíme k místnímu muzeu. Zavírá v sedm hodin, máme tedy čas si projít expozici a alespoň zběžně si prohlédnout i zdejší archeologický park. V jeho středu se tyčí deffúfa, monumentální stavba z nepálených cihel. V jejím okolí byly pomocí nízkých zídek z nepálených cihel rekonstruovány půdorysy staveb, které byly odkryty během mnohaletých archeologických výzkumů. Na první pohled nás zaujímá obliba kruhových půdorysů a zaoblených linií, které tolik kontrastují se zálibou starých Egypťanů v pravoúhlých půdorysech. V oblasti Kermy se setkávají dva světy. V Kermě cítíme, že jsme skutečně v Africe. (zapsala Lenka)
 

nahoru

Pátek 4.3.2011 - Súdán mezi kruhem a čtvercem

Dnes bych mohl popsat pár obecných pozorování a taky to, co jsme skutečně dělali. Ráno jsme prošli Kermu, město, které v 18. století BC mělo pět tisíc obyvatel. Zůstal z něj centrální chrám z nepálených cihel a kolem něj palác, správní okrsek a mnoho dalších budov. V urbanismu města se snoubí africký kruh a egyptský obdélník, podobně jako se v Súdánu posledního tisíciletí kombinuje místní černý kruh a evropský bílý čtverec. Zdálo by se, že vývoj je jednoznačný, tedy od africké chýše k evropskému domu. Jenže historicky vzato to není pravda, protože kruh se vytrvale vrací. Súdán je země, která odhojila tisíciletí egyptských bohů, pak další tisíciletí křesťanských říší a nakonec odhojí i islám. Má dost času. Ale vždy něco z minulých epoch zůstává.
Další kermská lokalita je pozoruhodná nádhernými prstencovými mohylami, kde spodní část kruhů o průměru až 20 m je vyskládána z černých železivců a horní z bílých křemínků toho typu, jaké za sebou házel Jeníček s Mařenkou. Kolem nich ještě bývá kruh z býčích lebek. Výsledek je pozoruhodný i v tom malém torzu, jaké je vidět nad zemí. Další úžasná věc je kermská keramika, dílem je jemná, ostře pálená, hlazená či leštěná a často má redukční černý horní okraj, který přejde do červeného oxidačního těla nádoby. Ornamentů je celá řada, ale obzvlášť běžné jsou malé kosočtverce, které nejspíš mají svůj počátek v opletu nádob či košíkářství, ale silou tradice se další 4 tisíce let kopírují do skoro všech mladších kultur a nakonec si je přivlastní islám. Ztěžuje to dataci.
Dál se stavujeme na polykulturní lokalitě Kadruka s výrazně zastoupeným neolitem, který se zde odehrává v ploché krajině zpevněných písečných dun (původně z pozdního glaciálu, vlastně analogie moravských spraší, ale z písku) a mezidunových depresí, které umožňovaly zemědělství. Jinak duny se dají využívat dvojím způsobem – v mezolitu bylo běžné mezidunové rybářství, kdy lidé po nilské záplavě vybírali ryby v tůních odřízlých od řeky. V neolitu a někde až do dneška je běžné mezidunové zemědělství, protože duny zadržují vodu a pomalu ji propouštějí do nižších poloh. Dál bych ještě mohl zmínit napatskou lokalitu Tabo, která se poněkud podobá Usli. Pokud tomu tak je, tak v Usli budou nejspíš správní budovy, nějaké železářské a keramické pece, domy a menší chrámky. Tabo je zajímavé jako poměrně malý chrám vytvářející dost složitou aglomeraci budov různého určení.
Zároveň je na výkopech vidět jeden základní problém. Jako stavební materiál je použitý jen průměrný pískovec, který se rozpadá. Kameny jsou popisovány lidmi a menší kameny získané při výkopech slouží jako stavební materiál pro neustále rozšiřované vesnice. Menší objekt je sice možné konzervovat, ale jinak to vypadá spíš na nutnost nalezené památky opět zasypávat.
Ještě dvě záležitosti, které spolu souvisí, mne zaujaly. První je tvorba islámské krajiny. Prakticky všechny štíhlé, vysoké minarety, které jsme viděli, jsou z konce 19. a hlavně z 20. století. Mají podobnou funkci jako věže evropských kostelů – viditelně ovládají horizont a vytvářejí optické centrum obce. Když se ale podíváme na staré islámské památky, tak se skoro výhradně jedná o kupolovité hrobky – qubby, které se tvarově podobají africké chýši. Qubby jsou posmrtným domem významného místního zbožného muže. Jsou vysoké maximálně jako strom a leží na hřbitově, někdy dokonce v ďolíku, na okraji obce. S krajinou spíš splývají, nevtiskují jí žádný náboženský nebo ideologický náboj. Tradiční krajina měla jinou orientaci – podle cest, starých stromů a slunce. Islamizovaná krajina se opticky i jako zvukový soundscape již může řídit podle vysokých minaretů, tedy podle Koránu.
V jedné vesnici, kterou nechci jmenovat, mluvíme se vzdělaným učitelem. Sní o samostatné Núbii, kde se bude hovořit núbijským jazykem. Bude zahrnovat území severního Súdánu a jižního Egypta. Okamžitě jsem se přenesl do českého národního obrození. Má strach z výstavby přehrad. V obci jsou nápisy: „Číňané neničte Núbii“ a dokonce „Zastavte zabíjení Núbie!“. Má obavy z arabizace země asi ve stejném duchu, jako měli kdysi Slováci strach z maďarizace horních Uher. Pro tyto lidi byly bývalé arabské režimy hrozbou, ale mají obavy i z nově přicházejících post-revolučních poměrů, co když arabský typ nesmlouvavé islamizace zvítězí?
A ještě jedna věc. V Čechách jsme si zvykli, že nadaní lidé odcházejí do města, takže na vesnici zůstává, když to řeknu hodně ošklivě, směska hloupých a vychytralých jedinců. V tradiční súdánské vesnici není kam odejít a tak je škála lidských typů velice diverzifikovaná. Potkáváme obyčejné lidi, ale i různé hloubaly či vůdcovské typy, venkovské bankéře i duchovní, patrioty i prosté farmáře bez zájmů. Většinou mají na výběr z více jak 100 programů televize a tak se díky Al Džazíře dostanou ke kvalitnějšímu zpravodajství než z České televize. Je to úplně jiný a dost bohatý mikrosvět lidských typů. Kdo něco má, se stará o majetek. Kdo nemá skoro nic, stará se o vztahy. (zapsal Václav)
 

Sobota 5.3. a neděle 6.3. Závěrečné poznámky

Ráno vyrážíme z Nové Dongoly tentokrát velkým autobusem, kde je o 6 mm více místa, do Chartúmu, lépe řečeno na Libyjský trh na předměstí Omdurmanu. Cesta probíhá velice příjemně, ale příjezd do velice rušného města je šok. Přesouváme se do hotelu a úřadujeme. Stále nevíme, zda máme pokračovat na Sabaloce, která představuje velice nadějný archeologicko-přírodovědný terén. Ředitel NCAMu Hassan Hussein Idrís nás o den později ujišťuje, že nás berou jako první expedici, která na 6. kataraktu systematicky pracovala a že tedy budeme první, na které se obrátí s další spoluprací. Oni sami se na vyzvání vlády pustí do výzkumu zhruba za měsíc. Tato akce zřejmě souvisí s prací na přehradě.
Zájem na dalším výzkumu je jasně podporován místními úřady. My si zase říkáme, že konec konců kataraktů na Nilu je jenom šest a že z toho je už pět kataraktů nějak postiženo přehradami a že „náš“ katarakt je asi nejkrásnější a je odlišný od všech ostatních, protože jiné katarakty jsou malebná balvaniště skalek a ostrůvků, ale u nás se jedná o velkou rokli, prakticky kaňon. Whiteman a Barry o Sabaloce hovoří jako o nejvíc „spectacular“ místě v celém nilském súdánském území. Další lákavá věc je kombinace archeologie a paleoenvironmentální analýzy, a to na mikroregionu o rozloze cca 200 km čtverečních. Rovněž jedny z hlavních cest křižovaly Nil na jih a na sever od rokle. A také je Sabaloka poměrně blízko Chartúmu, prostě praktických i vědeckých důvodů k pokračování projektu je víc než dost.
Projekt bych předběžně nazval : „The rescue research of the 6th Nile Cataract (Sabaloka, Sudan): Paleoenvironmental reconstruction, archaeological history and natural significance“ a postavil bych jej na tři pilíře, a to na:
1. Fosilní záznam (geologie – terasy, nivy, svahové sedimenty, zazemněné rameno u neolitické lokality, dungové plošiny, kankar a sladkovodní slíny, půda a paleopůdy; metody: fytolity, pyl, těžké minerály, archeozoologie).
2. Archeologie v pojetí krajinné archeologie, archeologická mapa po časových řezech, srovnání s ostatními oblastmi, rozdíl mezi centrem a periferií.
3. Přírodní hodnoty: pokud bude přehrada, tak dojde k zaplavení přírodně nejkrásnějšího zeleného pruhu kolem řeky, kde žijí ptáci a rostou rostliny. Nejvíc ze všeho by pomohl obyčejný inventarizační průzkum.
4. Syntéza: no a pak by se vzala všechna data a pokusili bychom se syntetizovat ko-evoluci lidského a přírodního prostředí a vytipovat pozoruhodná místa a navrhnout způsob jejich ochrany. Uvidíme.
O tom tak volně přemýšlíme během dlouhé cesty domů. Díváme se do krajiny, vzpomínám na francouzského malíře E. Fromentina, který cestoval po severní Africe a psal o tamější krajině jako o prostoru prosyceném venkovskou aktivitou. Všude v polích jsou lidé a zvířata. Fromentin se také zmiňuje o tom, že nejlepší charakteristikou místních chudých lidí je nějaká základní radostnost, že tolik autentické radosti a úsměvu, kolik tady člověk vidí za půl dne, neuvidí v Evropě za celé týdny. Připomíná staré přísloví: „time is listening“.
Dnes v neděli, poslední den v Súdánu, trávíme na NCAMu kvůli povolení k vývozu vzorků. Bude to na hodiny a hodiny. Pokud se podaří, tak se odpoledne sbalíme, nakoupíme pár dárků, skočíme do Etnografického muzea a chvíli po půlnoci odjedeme na letiště a pak přes Istanbul do Prahy. Inšállah. Končíme tento deník. V Praze asi ještě doplníme zápisky o anglickou Zprávu o expedici, má asi dvacet stránek. Po návratu do Prahy bude nutné vymyslet další strategii výzkumů – zatím nevíme, jak bude vypadat situace v Egyptě a od prací v Abúsíru se budou odehrávat další aktivity doma i v cizině.
Děkujeme vám za zájem, se kterým jste sledovali tento expediční deník. Situace je fluidní, čas na nás nebere ohled, my jej nemáme, on má nás. Krásně se mějte! (Zapsal Václav)
 

nahoru