Deník Súdán 2010 geoarcheologie - Lenka & Lenka

Fotogalerie Lenky Lisé

7.2.2010, neděle aneb „zase v Súdánu a úspěšně zaběhnutý maraton“

Jak to vidí Lenka: Do Súdánu opět přilétáme po kouskách, stejně jako tomu bylo u loňské Sabaloky. Lenka Mudíra je v Chartúmu už minimálně dva týdny jako člen skenovací expedice. Já, Lenka Kbíra přilétám tentokráte z Prahy, resp. letem Praha-Istanbul-Chartúm, někdy v půl třetí ráno. Prohlídka mne tentokráte neminula, musím vykládávat obsah celého batohu a názorně ukazovat, jak jednotlivé části mé sedimentologické výbavy využívám při odběru vzorků. Bojím se o skrytou pilu Fiskars a o GPSku, ale všechno nakonec probíhá bez problémů a okolo půl čtvrté se vítám s mudírou. Vypadá spokojeně, nicméně je to spíše otupělost. Čeká tu totiž již od půlnoci. Vezla zbytek skenovací expedice na letiště a v zájmu úspory peněz na projektu raději několik hodin čeká, než by utratila zbytečně peníze za taxi do centra a zpátky. Odjíždíme do hotelu Shahrazad, sdělujeme si dojmy a okolo páté si přísaháme, že už jdeme konečně spát, protože ráno musíme vstát „brzy“.

Jak to vidí Lenka: Krátce po půlnoci jsem se vypravila na chartúmské letiště s béžovými inženýry, kteří uplynulé dva týdny skenovali v Národním muzeu v Chartúmu doslova „co se dalo“. Čekám, až je pustí do odletové haly, a sama se pak vydávám okolo letištní budovy do haly příletové, kde si vyzvednu Lenku. Už vím, že letadlo z Istanbulu přiletí se zpožděním a čekání se mi protáhne na několik hodin. I tak ale nemá smysl vrátit se na pár hodin do hotelu a vypravit se sem znovu. Chartúm na rozdíl od Káhiry v noci spí, z města bych už taxi zpátky na letiště nesehnala. A navíc, zatímco by Chartúm spal, já bych nespala. Odletem kolegů se uzavřela jedna část naší expedice a ta druhá měla za pár hodin teprve začít. Pracovní úkol posledního týdne v Súdánu byl stanoven jasně: odebrat mikromorfologické vzorky z nášlapných vrstev v chrámu v Usli, který jsme začali odkrývat loni na podzim. K jeho splnění však bylo třeba ještě zařídit řadu věcí. Celá akce měla navíc proběhnout ve velmi krátkém čase, který by byl v Egyptě nepředstavitelný. Do okamžiku, než se z prosklených dveří příletové haly vyřítí Lenka s batohem plným podezřelého nářadí, jsem tedy měla několik hodin na to, abych vymyslela, jak to celé pojmeme. Došla jsem k závěru, že v neděli odpoledne, inšá´llah, opustíme Chartúm a vyrazíme na sever do Kareimy, kde počkáme, až se Murtada, náš inspektor, vrátí z výzkumu britských kolegů v Kawě. Čekat v Chartúmu nemělo smysl. Kolem půl čtvrté ráno konečně zdravím Lenku slovy Il-hamduli-llah, díky bohu, a odjíždíme do hotelu Šahrazád, který je první zastávkou na naší právě započaté cestě. Kromě novinek z Prahy a ze Súdánu si před „večerkou“ v půl šesté ráno stihneme ještě rozdělit úkoly na další den. Čeká nás pěkný maraton.

Chartum centrum Chartum hlavní mesita Jak to vidí Lenka: Budím se okolo osmé, Lenka mudíra je již nasnídaná a odchází s mým pasem na policejní stanici vyřídit registraci. Mé povinnosti jsou celkem prosté. Nasnídat se, dojít do banky vyměnit peníze a po cestě zpátky nakoupit vodu a desky na botanický herbář. Okolo poledne se scházíme po úspěšných misích opět v hotelu, bereme batohy a míříme do muzea vyřídit si travel permit (tj. povolení k cestě mimo Chartúm), archeologické permity a zázračný dopis „to whom it may concern“. Vše jde jak na drátku, čekání trávíme konverzací se zaměstnanci muzea a získáváme tak neocenitelné kontakty do budoucna. Spousta z nich jsou staří známí, já se seznamuji s geologem, který zpracovával na téma své magisterské práce sedimenty Nilu cca 30 kilometrů severně od Chartúmu. No vida, a pak že žádný takový Súdánec neexistuje. Vyměňujeme si kontakty a slibujeme si, že si víc povíme příští neděli.
Chartum na trzisti pan co prodava limetky Jak to vidí Lenka: Po snídani v Šahrazádě vyrážím kolem půl deváté ráno – po celých dvou a půl hodinách spánku – do města. Nejprve vytisknout a nechat svázat report ze skenování, pak na trh ke krejčímu nechat si spravit kalhoty, na cizineckou policii registrovat Lenku k pobytu, zpátky do obchůdku s tiskárnou a kopírkami, kde musím znovu tisknout a vázat report, pak na trh vyzvednout zašité kalhoty a zpátky do hotelu pro Lenku. Před polednem odcházíme z hotelu, kde ještě nechávám uschovat krabici s věcmi, které v Usli nebudeme potřebovat, inšá´llah se nic neztratí. V muzeu předávám report a žádám o povolení k opuštění Chartúmu kvůli práci v Usli (obezřetně jsem do žádosti zahrnula Northern Sudan, kde leží Usli, i provincii Nile River, čtěte dál a dozvíte se proč), dále žádám o onen kouzelný, v arabštině psaný dopis „to whom it may concern“, který nás opravňuje k práci v Usli, a několik povolení k návštěvě památek Súdánu. Pro jistotu. Úkoly v Usli musíme obhájit před ředitelem veškerých výkopových prací v Súdánu, který nám povolení uděluje a pověřuje své mladší kolegy vystavením požadovaných dokumentů. A pak čekáme. Čekáním v Súdánu člověk stráví docela dost času, já si ty hodiny ale užívám. V Súdánu se věci dějí a dělají jiným, pomalejším a uvolněnějším tempem, než na jaké jsme zvyklí my, věčně stresovaní Evropané, pro něž čas jsou peníze. S vědomím toho, že dá-li Alláh (inšá´llah), vše se podaří, vyplňuji čekání klábosením s kolegy, přáteli nebo pro mě neznámými lidmi; nejvíce nových a zajímavých lidí jsem zde zatím potkala, právě když jsem na někoho nebo na něco čekala.

cestou na sever  zastavka na MCC (modlitbu, čaj a čůrání)  priprava caje Jak to vidí Lenka: Opět střelhbitý přesun do Omdurmanu, kde ihned nacházíme vozítko, kterým se dostaneme do Kareimy. Vozítko máme, cena 30 súdánských liber zaplacena, nicméně ještě dvě hodiny čekáme, než počet cestujících dosáhne toho správného počtu, tj. 15cti. Poté již nic nebrání přesunu na sever do Kareimy, kam se dostáváme za pět hodin jen s jednou přestávkou na modlení, čaj a čůrání. Minibus nás dováží do Merowe a řidič s místním taxikářem dohodne, aby nás zadarmo dovezl domů, tj. před dveře Murtadova domu. Není to nějaká specielní služba, evidentně pouze dodržování místního standartu. Paradoxem zůstává, že pětiminutový taxík v Chartúmu stojí 20 SDP, pětihodinová jízda autobusem s rozvozem domů vyjde na 30 SDP.
Inspektora Murtadu znám z loňské Sabaloky. Nabídl nám ubytování ve vlastním domě, které s díky přijímáme. Jsou tu už ubytovaní někteří členové polské a britské expedice, takže s vyměňováním informací a zážitků končíme někdy nad ránem.

cestou na sever Jak to vidí Lenka: V Murtadově domě bylo plno. Přespávali tu jeho kolegové inspektoři NCAMu Muhammad a Alí, kurátor Aimen, Angličan Steve, který s Murtadou pracoval v Kawě a který s ním měl následující dva týdny, po skončení naší práce v Usli, začít výzkum napatského pohřebiště u Merowe, a Polák Pawel, kterého jsem poznala loni v září v Poznani. Daly jsme si s nimi šíšu a povídaly. Zmínila jsem se o svém plánu vyrazit po skončení prací v Usli proti proudu Nilu do pustiny kolem Abú Hámidu na skalní umění a skalní zvony. Muhammad, který právě v této oblasti v loňském roce strávil celé dva měsíce jako inspektor americké expedice, se nabídl, že nás za skalními obrazy doprovodí. Dojednání podrobností jsme nechali na později; nastala totiž půlnoc, což je v Murtadově domě čas večeře. Ze společné mísy a rukama jsme pojedli fúl s chlebem a ovocný salát. Po večeři jsme se pro jistotu rozloučily s Alím, Aimenem a Pawlem, kteří brzy ráno vyráželi do Chartúmu; měly jsme tušení, že jejich „brzy“ bude jindy než to naše. Noc byla pořádně chladná, na spánek na dvorku Murtadova domu pod hvězdnou oblohou jsme si netroufaly. Spokojené, že během několika hodin jsme vyřídily vše v Chartúmu a dostaly se do Kareimy, a s plnými bříšky jsme usnuly v hostinském pokoji, který nám kolegové přes den připravili.

nahoru

8.2.2010, pondělí aneb „věci dostaly pomalý spád“

čekání Jak to vidí Lenka: In shalah jsme vstaly nicméně až o půl jedenácté. Nedá se nic dělat, tělesná schránka se nedá oblafnout ani litry přeslazeného černého čaje. Není však kam spěchat, dnes máme na programu papírování v Kareimě a Merowe a hlavně rekognoskaci loňských vykopávek v Usli. Někdy se říká, že události dostanou rychlý spád, nicméně alespoň zdánlivě, jakmile jsme se dostaly k našemu inspektorovi Murtadovi, události dostaly pomalý spád a my si užíváme afrického čekání. Před polednem vyrážíme do centra, abychom čekali v bance (žádné peníze nevyměňujeme ani neplatíme) a v prodejně telefonů (ani telefon nekupujeme). Má to ale nejednu pozitivní stránku. Dopisujeme deníky a hlavně dáváme si pořádnou snídani. Máme fúl, což je typické súdánské jídlo z fazolí, k tomu adis (rozmačkanou vařenou čočku) a pekáč pečených nilských ryb. Zase abych nepřeháněla, i když se zdálo, že je jich plný pekáč, ty ryby tam nakonec byly jen dvě a takové podvyživené, ale byly moc dobré. Konečně někdy okolo druhé odjíždíme do Usli na vykopávky z loňského roku. Naším úkolem je odebrat mikromorfologické vzorky z nášlapných vrstev a posoudit odkryvy sedimentů, které po loňských vykopávkách zůstaly stále odkryty. Neodmítneme pozvání na výborný oběd ve vesnici, v domě, ve kterém expedice minulý rok bydlela. Ještě obdivujeme místního staříka, co si venku pod stromem udělal oheň a pomocí dmychadla rozpaluje sekerku, kterou potom vyklepává.

Po návratu do Kareimy nelze odmítnout pozvání do Murtadova muzea pod horou Jebel Barkal. Snažím se vnímat co nejvíce, zbytek zachycuji na SDkartu svého fotoaparátu. Odpoledne jsme pozváni na čaj, který se protáhne do desíti večer. Jsme přežraní, ale bylo by nezdvořilé odmítnout večeři u Murtady, tak do sebe ještě před půlnocí ládujeme fúl. Spát jdeme hluboko po půlnoci, resp. já usnula s knihou, Lenka s notebookem. Co víc tlačí pod hlavou?

cca 4 metrove jámy na čerpání vody cerpadlo na dne cerpaci jamy mudira ukazuje lokalitu Usli Usli 3 mesice po skonceni sezony 11 mistni kovar

 




Jak to vidí Lenka: Když jsme ráno konečně vstaly, všichni naši společníci z předchozího večera už byli skutečně pryč. Včetně Muhammada! Musel se vrátit do Chartúmu s ostatními kvůli několika podpisům. Až v úterý večer se dozví(me), zda bude moci odcestovat do Abú Hámidu s námi. Nechávám to zatím otevřené, dnes a zítra máme před sebou rekognoskaci a odběr vzorků v Usli, v úterý večer se uvidí, zda vyrazíme proti proudu Nilu do Abú Hámidu s inspektorem nebo na vlastní pěst (bez gps bodů lokalit se skalními obrazy a v oblasti s nefungující veřejnou dopravou a silniční či železniční sítí by to asi bylo pořádné dobrodružství), nebo zda se vydáme raději po proudu Nilu do oblasti třetího nilského kataraktu, kde byla v posledních letech objevena celá řada lokalit se skalními obrazy a skalními zvony a kde by cestování na vlastní pěst představovalo menší problém.
V odpoledních hodinách jsme se konečně dostali do Usli. Na lokalitě nás čekalo příjemné překvapení: od loňské sezóny je náš chrám neustále hlídán památkovou policií – v loňském roce byl náš výkop několikrát poničen místními obyvateli hledajícími zlato (co jiného bychom tam přece my, khawaja, hledali) – a navíc loni odkryté čtverce nebyly zcela zasypány do úrovně terénu. K odkrytí vrstev, z nichž budeme vzorky odebírat, tedy nepotřebujeme rýče, motyky, lopaty a kbelíky, ale pouze škrabky a štětce na začištění odběrových míst. Il-hamdu li-lláh. Kolem páté hodiny odpoledne se vracíme do Murtadova domu. Přede dveřmi se setkáváme s jeho ženou Dezír a dvěma malými čertíky Ahibem s Awabem a dcerkou Sárou, které znám už z loňské sezóny a kteří se právě vrátili ze svého asi šestitýdenního „vyhnanství“ v Atbaře: v Súdánu je zvykem, že pokud muž není delší dobu doma, jeho žena se i s dětmi uchyluje do domu jeho rodiny. S návratem Murtadovy ženy a dětí dům příjemně ožívá.

nahoru

9.2.2010, úterý aneb „práce v Usli

jak to vidí Lenka: Vstáváme v půl sedmé, na sedmou je dohodnut odvoz do Usli, abychom stíhali udělat větší část práce bez dotírajícího poledního slunce. Domlouval to Murtada. Je čtvrt na osm, řidič je za dveřmi, téměř všichni jsou vzhůru. Tedy kromě Murtady a jeho rodiny. Přestávám se divit, že malá Sára dokáže spát při tom hrozném hluku, který ti dva malí ďáblicí (Murtadovy děti Awab a Ahib) dělají. Je totiž po svém otci. Pokoušíme se ho vzbudit asi půl hodiny, bohudík nakonec úspěšně, takže odjíždíme do Usli jen s půlhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Popisovat útrapy s odběrem vzorků nebudu. Nebylo to nakonec tak těžké a po zvážení všech okolností se nám podařilo odebrat docela reprezentativní set vzorků. Tři velké mikromorfologické vzorky z nášlapné vrstvy, bulk vzorky z rozpoznatelných vrstev a tři vzorky na datování C14. Krom toho ještě popis a ovzorkování dvou kontrolních profilů z prostoru chrámu. Bohužel jen malé sirkové vzorky na mikromorfologii, protože tento materiál se doslova a do písmene rozsypával pod rukama, a průměrné vzorky ze stratifikovaných vrstev.
Hostina u gafíra v Usli
Po snídani (ve 12 hodin) u našeho gafíra, hlídače, vše zase pečlivě přikrýváme vrstvou oranžového písku a odjíždíme zpátky směr Kareima. Docela jsme si oddechly, protože hlavní cíl expedice je tímto splněn. Nadále je na programu kolekce referenční sbírky dřev a rostlin na fytolity, v případě mudíry studium skalních obrazů.

Murtadovi doma neteče voda. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby ji hadicí přepouštěl do barelů jako ostatní. Ale ani to se dnes nestalo (prý něco s motorem), takže nemáme šanci se po náročném dnu umýt. A ani z čeho uvařit kafe. Lenka trpí. Jako zázrakem se objevuje Murtadova žena Dezír a na stole je naservírován oběd. Kde ona vzala vodu, netuším, ale je navařeno a my pozváni ke stolu. Únava se znovu hlásí ke slovu, takže v mém případě je to z postele k jídlu, od jídla do postýlky. Čeká nás totiž náročný večer, byli jsme pozváni ke tchyni…

Awab mlátí Lenku hrnkem Děti z Kareimy Děti z Kareimy Děti z Kareimy

nahoru

Ještě teď mi hučí v hlavě jekot asi sta malých dětí (ve skutečnosti jich bylo tak deset) a stále opakující se dotazy v arabštině, kterým za mák nerozumím. Musela jsem pro ně být pěkná podívaná. Lenka se alespoň trochu domluví arabsky, já tápám, protože mou slovní zásobu tvoří slova: dobrý den, nashledanou, ano, ne (často používám na Murtadovy děti), problém, děkuji, voda. S tím lze jen těžko obstát při několikahodinové konverzaci. Přežívám s pomocí gestikulace typu „ruce nohy“ a s pomocí svého fotoaparátu, kterým v minutách trapného ticha rozveselím naše hostitele. Kolem desáté jsme konečně propuštěny, přecpané nejrůznějšími sladkostmi, abychom se doma vrhly na fúl a takový tradiční pudink, jehož jméno jsem obratem zapomněla. Lenka má na hlavě malé špunty (v arabštině se jim říká kaka), které jí vyrobila z vlasů Sára, sestra Dezír. Na fotce vypadá moc hezky. Kaka

Včera jsem rozeslala známým e-mail, že budeme každý den aktualizovat náš súdánský web, a dnes nám přestal fungovat internet. Takže se tímto omlouvám všem, kteří se těšili na čerstvé zprávy. Jdu spát.

Jak to vidí Lenka: Il-hamdu li-lláh.. Vzorky jsou odebrány. Vyrazili jsme ráno ve čtyřech, s Murtadou a Stevem, ale pro naše pomocníky se nakonec žádná práce nenašla. Zatímco jsem odkrývala a čistila profily pro Lenku, která je následně zdokumentovala a odebrala z nich vzorky, naši pomocníčci polehávali a klábosili na rohoži před stanem a kolem poledne už raději ve stanu památkové policie a hráli si na „egyptské inspektory“.
 Murtada Bušára ležící spící
Kolem druhé hodiny jsme se k nim připojily a všichni jsme další hodinu čekali na auto, které nás dopraví zpět domů, do Kareimy. Během čekání jsem vytáhla fotky z loňské sezóny, na nichž jsou zachyceni naši dělníci. Z bohaté sbírky snímků zachycujících akci – práci s motykami, rýči, lopatami a pomalé tempo kluků, kteří na výsypku odnášejí poloprázdné kbelíky písku, jsem vybrala jen snímky reprezentativní. Nebyla jsem si jistá, zda právě akční záběry by naši dělníci uvítali. Přece jen je pro ně práce na archeologickém výzkumu pouze vedlejším zdrojem příjmu… Fotografie našich dělníků v den objevu fragmentu žulové sochy panovníka vzbudila nadšené reakce. Sebou jsem měla už jen čtyři snímky (další dva byly pro Murtadu a Zeináb): jeden si ponechal mladík, který nás dnes hlídal a na snímku byl též, druhý si nadšeně vzal náš gafír, hlídač, na snímku sice není, ale přece jen je to „jeho“ výzkum, třetí jsem poslala Abdu Rázikovi, nejschopnějšímu dělníkovi z Usliinšá´llah s námi bude i příští sezónu – a poslední snímek dostane Abdu Moném, v jehož domě jsme loni bydleli, ale o jehož chuti do práce na výzkumu bychom mohli dlouho diskutovat…

          Odběr vzorků v Usli  Odběr vzorků v Usli Odběr vzorků v Usli Odběr vzorků v Usli Odběr vzorků v Usli  Odběr vzorků v Usli  Odběr vzorků v Usli

Před návratem domů se jdeme podívat na napatské pohřebiště u Merowe, kde Murtada se Stevem a další kolegyní zítra začnou archeologický výzkum. Mluví o sobě jako o zlatokopech: pohřebiště dosud nebylo prozkoumáno, nachází se v samém srdci napatského království a vyhlídky na objev nevykradené hrobky, která by navíc mohla náležet některému příslušníku královské rodiny, vůbec nejsou od věci. Vše se ukáže v následujících dvou týdnech. Dá-li Alláh, i zlato bude.

O tom, co výzkum pohřebiště přinese, se však dozvíme až v příští sezóně. Ráno totiž odjíždíme. Teprve při návštěvě ženského příbuzenstva Murtadovy manželky Dezír dostáváme zprávu z Chartúmu od Muhammada, že naší cestu za skalním uměním a skalními zvony v širším okolí Abú Hámidu předjednal s ředitelem veškerých výkopových prací v Súdánu (jeho souhlas byl nezbytný, neboť se chystáme vstoupit na koncesi jiných expedic), a domlouváme si sraz ve středu večer v Atbaře. Cesta do Abú Hámidu přes Atbaru se při pohledu na mapu Súdánu může zdát jako zbytečná zajížďka. Kareimu s Abú Hámidem však nespojuje žádná pořádná silnice nebo železnice a doprava mezi jednotlivými vesnicemi a městečky je možná pouze terénními vozy po prašných cestách. Cesta do Atbary navíc nabízí možnost projet pouští Bajúdou a podívat se, jak v tomto ročním období vypadá řeka Atbara, poslední přítok Nilu. Z Atbary se pak vydáme na nejdobrodružnější část naší expedice, do pustiny, kam turisté běžně nezavítají a kde nás čeká to, kvůli čemu v Súdánu jsem.

Chtěla bych napsat, že mám radost, že vše zatím vychází podle plánu. Ale ono to tak úplně není. Žádný plán není. Přijely jsme sem se základní představou, co bychom měly a chtěly dělat a vidět, ale veškeré plány a v podstatě vlastní cestu, celou expedici, zde teprve tvoříme. Rozhodujeme se téměř jako v šachách, ne víc než tři tahy dopředu. Inšá´llah to tímto stylem půjde stejně dobře i dál.

10.2.2010, středa aneb „jak jsme jely z Kareimy do Atbary“

Jak to vidí Lenka: Dnes vstáváme opět brzy. Tedy relativně. Je to brzy na Murtadův dům, kde se večeře podává před půlnocí. V půl osmé je podle pana Garmina východ slunce a my vylézáme na Jebel Barkal, abychom si konečně užily pořádné svítání v poušti.
svítání na Jebel Barkalu pokuřující mudíra na vrcholu Jebel Barkalu Jebel Barkal Jebel Barkal s chrámem bohyně Muty
Očekávání se naplnila, hora má svoje kouzlo, které je umocněné tou všudypřítomnou archeologií a právě vylézajícím sluníčkem. Trávíme na vrcholu, který vypadá jako velké fotbalové hřiště, asi hodinu a potom pomalu sklouzáváme dolů po duně. Obcházíme horu a fotografujeme nádherné pohledy na horu a pozůstatky chrámů. Dneska musíme odjet do Atbary, takže se jen rychle loučíme s Dezír (Murtada už je někde na vykopávkách) a odcházíme směrem do centra s tím, že si inšá´llah stopneme tak-taka. Inšá´llah je zcela na místě, Murtadův dům je od frekventované silnice pěkný kousek. Nakonec ale máme štěstí a přijíždíme na autobusové nádraží poměrně brzo. Autobus má jet v půl dvanácté, takže máme hodinu a půl čas na snídani. Dáváme si ji na stejném místě jako před dvěma dny. Úžasný fúl, rybu a chléb, vše za devět súdánských liber (54 Kč).
snídaně v Kareimě takhle se pečou ryby – snídaně v Kareimě

nahoru

Čekání na odjezd se ovšem prodlužuje, ani dálkové autobusy nejezdí podle jízdního řádu. Vyjíždí až v momentě, kdy se naplní. Ten náš jel z Dongoly a my čekaly v Kareimě další dvě hodiny oproti předpokládanému plánu. Čas na čekání nám vyplnil majitel dopravní společnosti zajišťující spojení mezi Dongolou a Atbarou, jak jsme brzy zjistily, nadšený sběratel minerálů. Měl úžasnou sbírku, skládající se však z 95 procent pouze z křemene, sem tam nějaký chalcedon, baryt, jeden zkamenělý zub a kůry železivce. Jediné, co mne trápilo, byl výraz v očích vždy, když čekal na můj konečný výrok a v jeho hlase znělo nadějné... či spíše beznadějné „Not important?“ A byl to opět křemen…
Cesta autobusem je pohodová až na okamžiky, kdy „steward“ stříká záchodovou vůni do ventilace. Jízdenka stála 25 liber, cesta trvá tři hodiny. Dostáváme džus a perníkovou sušenku, aby nám cesta rychleji ubíhala. V Atbaře už ostříleně bereme bágly a jdeme si sednout k tea lady. Nabízím se, že skočím pro kredit na internet a koupím při té příležitosti nějaké ovoce pro Murtadova bratra Muhammada, v jehož domě dnes máme spát. Inšá´llah. Zatímco Lenka telefonuje Muhammadovi, já se ve spleti uliček tržiště velmi úspěšně ztrácím. Myslím, že jsem naběhala několik kilometrů ve snaze přiblížit se nějakým způsobem k místu, kde jsem Lenku opustila, a výsledek byl velmi frustrující. Nacházím několik autobusových nádraží a spousty uliček, které mi připadají stále stejné. Vzhledem k úspoře času tedy nakonec zbaběle použiji mobilní telefon. Lenka už s Muhammadem popíjí v klidu čaj. Vnucuji poblíž stojícímu místňákovi telefon se slovy „please can you tell into the telephone where I am?“ Naštěstí z mé gestikulace pochopil a po telefonu se s Muhammadem domluvil, kam pro mne má přijet. Máme štěstí, Murtadův bratr Muhammad je řidič tak-taku. Jsem ráda, že je problém s mým zmizením vyřešen, ale nevím, jak Muhammad vypadá. Proto když ke mně přistoupí vysoký Súdánec a s vážným výrazem ve tváři mi podává ruku, gestikuluji a potřásám jeho rukou horlivě, se slovy „I am so glad to see you…“ On pokývá hlavou a pokračuje dál a mne v tu chvíli dochází, že toto Murtadův bratr nebyl. Konečně se za zatáčkou objevuje tak-tak a v něm Lenka s Muhammadem. Potupně nasedám a odjíždíme směr policejní stanice k registraci.
Vždycky, když jsme na nějakém úřadě, vrtá mi hlavou, kde tu uschovávají všechna ta lejstra, která zde každý cizinec musí odevzdat. Nemají tu totiž žádné skříně a všude je uklizeno, ani známka po papíru. Mám podezření, že si do toho balí svačinu, ale ani to není jisté. Muhammad jako by z oka vypadl Murtadovi. Odváží si nás k sobě domů, tedy do domu, kde bydlí se svými rodiči a nejmladší sestrou. Na návštěvě jsou tu ovšem ještě dvě starší sestry, takže dům je plný dětí. S úlevou si dopřáváme „hrnkovou“ sprchu, abychom se trochu polidštili. Usínáme nezdvořile téměř uprostřed společnosti, unaveny dlouhou cestou a událostmi předchozích dní. Zítra ráno vstáváme brzy, jedeme totiž do Abú Hámidu.

Jak to vidí Lenka: Opět na cestě. Po třech pohodových dnech v Murtadově domě máme před sebou putování do míst, které ani jedna z nás dosud nenavštívila. Ráno konečně vyrážíme na dlouho plánovaný východ slunce na Jebel Barkal, vystupujeme po západním svahu po „schodišti“ tvořeném uvolněnými bloky a bločky, po vrcholové plošině se pak pomalu přemístíme k východní hraně hory, kde docela dlouho jen tak sedíme a sledujeme kouzla, která s krajinou kolem nás dělají měnící se barvy a světlo. Okraj jebelu je pokryt skalními rytinami, především mladšími graffity, tak neodolávám a vytahuji své speciální barevné měřítko na dokumentaci skalního umění a svůj kanón a jdu fotit. Když snímám rytiny při okraji plošiny, zvedá se vítr a poodnese měřítko do spáry na samé hraně jebelu. Lenka, pozorující mé počínání z bezpečné vzdálenosti, zachytí můj úmysl měřítko ze spárky vysvobodit a jen tak prohodí „to ti za to nestojí“. Tak ne. Za pár okamžiků se měřítko pomalu snáší do prostoru napatských chrámů hluboko pod námi a já fotím dál s měřítkem s měřítkem a bez měřítka bez měřítka.

 hlavně neskákej dolů, za to ti to ulítlý měřítko nestojí

Pomalu se ubíráme k severní straně hory, kterou pokrývá písečná duna, jež je k sestupu z jebelu nejpříhodnější. Namísto pomalého sklouzávání závějemi písku se Lenka bezhlavě rozeběhne po duně dolů. Následuji jí, ač mě zároveň mrzí, že se tak dostávám dolů příliš rychle.
muslimský hřbitov pod jebelem Mutin chrám pod kobrou

nahoru
Do Murtadova domu se vracíme přes napatské chrámy a muzeum a z větší vzdálenosti fotíme bezpočet pohledů na jebel. V domě je božský klid, čerti spí a Murtada se Stevem už vyrazili na výzkum. Rozloučily jsme se s nimi už předchozího večera. Dezír nám připravuje čaj, vlasy si ráno zapletla do špuntů kaka, možná abychom vypadaly stejně. Je vidět, že je trochu zklamaná, že mi špunty na hlavě moc dlouho nevydržely; v noci se rozvolnily a na místo s hlavou úhledně rozvrženou jako plán města nebo římský tábor ji zdravím s hlavou medúzy… Je čas se rozloučit a vyrazit. Za osm měsíců, inšá´allah, bychom se však měly znovu setkat. Dezír vyslovuje své skromné přání – zda bychom jí mohly z Čech přivést „něco na vlasy“. Vyvozujeme, že asi nežádá o vysoušeč vlasů – s tím tu rozhodně nemají problém; není nám ale zcela jasné, zda by si chtěla vlasy žehlit nebo kulmovat. Snad se nám podaří sehnat nějaký zázrak, který by zvládl obojí.
Po paměti z nočních procházek Kareimou a podle toho, odkud k nám doléhá nejvíce hluku, se vydáváme do města. Procházíme kolem muslimského hřbitova tvořeného poměrně rozsáhlou volnou plochou uprostřed zástavby (při pohledu z jebelu vypadá jako fotbalové hřiště) pohled na muslimský hřbitov v Kareimě pokrytou malými vztyčenými náhrobními kameny. O pár desítek metrů dál už narážíme na volného tak-taka a s batohy a brašnami se necháváme na nádraží dovést. Na nádraží nás nečeká nic jiného než čekání. Lenka zkouší rozeběhnout internet – do počítače jsme naládovaly dostatek kreditu, ale stále se nám nepodařilo dostat tuto informaci do systému a zpřístupnit si opět mail a naše stránky. Zpočátku jí kryji záda – zatímco se trápí s „malým bílým bráškou“ (tj. netbookem), opět plním roli komunikátorky, snažím se popovídat si s majitelem dopravní společnosti svou patetickou arabštinou a jeho lámanou angličtinou, brzy si k nám však přisedá jeho známý Saíd, který s radostí přebírá tuto náročnou roli. Odvádějí nás do zadní části kanceláře a zavírají za námi dveře: Abdu Madžíd z dobře ukrytého místa vytahuje krabici plnou sáčků s „velmi zvláštními kameny“, které by chtěl od Lenky znalecky posoudit. Lenka však pro něj dobré zprávy nemá, vesměs se nejedná o žádný poklad, ale pouze křemeny, které nemají téměř žádnou hodnotu. Až na to, že jsou nádherné. Snažím se tedy zmírňovat její tvrdý znalecký posudek tím, že Abdu Madžídovi neustále opakuji, že ty kameny jsou opravdu překrásné, že má skutečně dobré oko a že by je mohl třeba zkusit prodávat turistům jako „dárkové kameny“. Moc nadšený z toho nápadu není. Kameny si nakonec uschová zpět do krabice a asi si říká, že si počká na jiného geologa, který mu tu sbírku ohodnotí líp.
Kolem půl druhé nastupujeme do autobusu, sedáme si vedle sebe každá na volnou dvousedačku s tím, že já budu cestou do Atbary koukat vpravo a Lenka vlevo a v Atbaře si povíme, co jsme cestou viděly. Okna v autobusu jsou zakryta těžkými závěsy, jejich poodhrnutím zjišťujeme, že je můžeme úplně otevřít a od obchodníčků si koupit pamlsky na cestu, anebo z nich třeba vypadnout, budeme-li chtít. Stejně jako ostatní cestující však této možnosti nevyužíváme. Ujíždíme po asfaltce směrem k jihozápadu, v Tanghásí jsem za svou snahu vidět, co se dá, odměněna velmi pěkným pohledem na prozkoumané mohylové pohřebiště. Na rozdíl od vykradených mohyl připomínajících minikrátery sopek, které jsme měli možnost vidět loni na podzim na Sabaloce, připomínají tangháské boule na pouštním povrchu belgické pralinky z bílé a hořké čokolády. Z mohyl se při výzkumu odkrývá vždy jen jedna polovina, druhá se ponechává bez zásahu. Po zakrytí je prozkoumaná polovina mohyly tvořena vátým pískem, zatím co druhou půlku boule pokrývá tmavý štěrk. Asi v polovině cesty z Kareimy do Usli odbočujeme na Atbaru a vjíždíme do pouště Bajúda. Za nedlouho přistupují další cestující, přesunuju se k Lence, abych svou dvousedačku uvolnila ženě se třemi dětmi. Na ženině tvářích si všímám skarifikací typických pro kmen Šaighíja, k němuž náleží též Murtadova rodina. Projíždíme Bajúdou, jednotvárnou pouštní krajinou, která nás brzy ukolébává, a my usínáme. Probouzíme se krátce před Atbarou.
cestou do Atbary, poušť Bayuda
Příhody po příjezdu do Atbary velmi podrobně popsala Lenka. Po šťastném shledání a registraci na policii se dostáváme konečně do Muhammadova domu, kde poznáváme Murtadovy rodiče a ostatní sourozence. V domě a na dvorku však posedává spousta dalších lidí, kteří nejsou dobře známi ani některým z obyvatel domu: ve vedlejším domě asi před třemi hodinami někdo zemřel, z blízkého a širokého okolí se začínají sjíždět lidé, především ženy, kvůli oplakávání mrtvého, které je nedílnou součástí zdejších zvyků. Do Muhammadova domu přicházejí pozdravit se s jeho obyvateli a kvůli použití koupelny a toalety. Mezi těmito davy lidí se v domě objevuje i inspektor Muhammad Saad, který se mezitím dopravil z Chartúmu do Atbary a který nás bude na naší cestě za skalními obrazy a skalními zvony této části Súdánu doprovázet. Domlouváme se na další den a loučíme se. S Muhammadem Saadem se opět uvidíme až ráno.
 

nahoru

11.2.2010, čtvrtek aneb „cesta z Atbary do Abú Hámidu, na ostrov Mograt za skalním uměním a skalními zvony
a dále na sever do Wádí Gaúd“

Jak to vidí Lenka: Autobus do Abú Hámidu odjíždí v sedm ráno súdánského času, vstáváme tedy opět brzy. Nicméně celý dům už je na nohou. Nevím, zda kvůli nám, pravděpodobně ano. Všichni se přišli rozloučit. Je dobré mít doma profesionálního řidiče tak-taku, nemuseli jsme takhle nad ránem nikoho shánět a plašit, že nám třeba ujede autobus. Autobus v sedm súdánského času odjížděl v půl osmé. Po cestě jsme dostali perník a súdánskou kolu, což je tu evidentně standart. Už s námi cestuje inspektor Muhammad Saad. Tváří se dost vyplašeně, to proto, že má na starosti ženské a ještě ke všemu chawadže. Chawadža je výraz pro cizince a pochází údajně z doby, kdy byla země britskou kolonií. Pořád nevím, jestli tiché, hlasité či žvatlavě či s otazníkem pronesené „chawadža“, které slyšíte na ulici, je proneseno v pozitivním či negativním slova smyslu. Vzhledem k povaze Súdánců tipovala bych na to pozitivum anebo ironii.

Do Abú Hámidu jedeme opět tři hodiny. Dostáváme se už hodně na sever na venkov. Je to poznat na architektuře a na typech aut, které na ulicích vidíme. Jsou to téměř výhradně Toyoty s prostornou korbou, kde se dá vozit vše od lidí přes zvířata, potraviny či dřevo. A hlavně je to jediné auto, které má šanci projet pouští. Dostáváme se také do zlatokopecké oblasti, takže si všichni myslí, že jedeme hledat zlato. Marně vysvětlujeme, že nás zlato neláká, že hledáme jiné, méně praktické statky.

Ihned po registraci na policii v Abú Hámidu nasedáme do auta, které pro nás Muhammad střelhbitě zařídil, a odjíždíme k přívozu na ostrov Mograt. Čekání na přívoz si krátím sbíráním súdánské květeny pro fytolitovou referenční sbírku. Práci v Usli mám úspěšně za sebou, je ze mne teď tedy botanik, fotograf a geolog pozorovatel.

ukázka flóry, tráva co zaplevelila celý Nil a Súdánci neví jak se jí zbavit  ukázka flóry – jedovatá kytka  ukázka flóry

Na ostrově Mograt jsou žulové balvany se skalními zvony a skalními obrazy, které časově pokrývají neolit až současnost. Je to asi nejkrásnější skalní umění, které jsem tady v Súdánu viděla. Cesta k balvanům představuje zhruba hodinové kodrcání se na korbě Toyoty. Nicméně užíváme si jízdu na korbě, toto je zážitek v Evropě člověku přísně odepřený. Stejně jako třeba otvírací okýnka v autobusech. Evropan je maximálně chráněn před svou vlastní blbostí. Počínaje recepty na antibiotika a konče okýnky v autobusech, které nelze otvírat. Co kdyby chtěl třeba někdo za jízdy vyskočit? Nakonec by za to mohl třeba řidič MHD, který svou pomalou jízdou způsobil postiženému nepříčetnost.

O skalních obrazech a skalních zvonech na Mogratu se rozepisovat nebudu, tuto výsadu přenechávám Mudíře, která je odborník a kvůli níž jsme na toto místo vlastně cestovaly. Po návratu do Abú Hámidu poměrně dlouho čekáme na příslušný teréňák. Se zapadajícím slunkem cestujeme dál asi 30 kilometrů na západ do vesnice, kde nocujeme. Zítra vyrážíme za dalšími zvony a skalním uměním. Dnes spíme pod hvězdným nebem. Říkáme tomu filmová produkce. Stačí jen dostatečně dlouho čekat a obrazy se začnou pohybovat. Tedy pokud neusnete…

cestou z Abu Hamedu na západ

zlatokopecký tábor u Abu Hamedu  zlatokopecký tábor u Abu Hamedu  zlatokopecký tábor u Abu Hamedu

hory na obzoru cestou z Abu Hamedu

cesta naproti zapadajícímu slunku. Zase jsme ho nedohonili.

Jak to vidí Lenka: Súdánci ráno nesnídají, po probuzení si dopřejí jen sklenku silného přeslazeného čaje a k snídani zasednou až kolem desáté dopoledne nebo později. S Lenkou jsme vděčné, když nám Murtadova matka ráno před odjezdem do Abú Hámidu připravuje sladký čaj se sušeným mlékem a na talířku přináší pár máslových sušenek. Energii na tento den doplňujeme ještě na autobusovém nádraží, kde před odjezdem do Abú Hámidu stihneme vypít každá ještě další dvě sklenky súdánského čaje. Cestujeme opět pohodlným klimatizovaným a zcela zaplněným autobusem. „Stewardovi“ se moc nezamlouvá, že se cestou dívám z okna, a několikrát mě napomíná. A mně se zase nezamlouvá, že bych tímto pro mě neznámým krajem měla projet, aniž bych z něho cokoli viděla, byť je to z plechové krabice pohybující se po zdejší silnici šílenou rychlostí. Tak si z jeho napomínání moc hlavu nedělám. Jen při četných zastávkách na „check-pointech“ (u policejních hlídek) se sama dobrovolně a ochotně schovávám za těžký závěs. Nechci zbytečně upozorňovat na to, že v autobuse jedou i dvě chawadžky. Už tak nám neustálé registrace a kontroly zabírají nepřiměřeně hodně času.

V krajině pohybující se za oknem autobusu jsou již častěji vidět beduínské stany – kupolovité konstrukce ze dřeva a větví pokryté kůžemi nebo látkami – které lemují obě strany naší silnice nebo jsou roztroušeny mezi vesnickými domky. Stany obývají nomádi z pouštních oblastí na východ od Nilu, u některých z nich jsou zaparkováni i jejich velbloudi. Cestování na jejich pohupujícím se hřbetu si však tentokrát nedopřejeme. Z prašného plácku s benzínkou, který slouží jako autobusové nádraží, se k přívozu na ostrov Mograt přemísťujeme na korbě toyoty. Zde se zas posilňujeme sladkým čajem a osvěžujeme se vodou ze zírů, velkých keramických zásobnic, v nichž se nilská voda filtruje a chladí. Přívozem se dostáváme na ostrov a na korbě toyoty cestujeme k vesnici Sehan na první (a na tomto rozsáhlém ostrově též jedinou) lokalitu se skalními obrazy a skalními zvony.

Lenka na korbě auta

přívoz z ostrova Mograt  přívoz z ostrova Mograt  přívoz z ostrova Mograt

nahoru

Lokalitu tvoří několik shluků velkých žulových balvanů, které jsou na straně obrácené k vesnici uspořádány do jakýchsi rozlehlých otevřených pódií, za nimiž je ukryta řada menších, diskrétnějších prostůrků. Dobře viditelné i skryté stěny jsou pokryty množstvím rytin různého stáří, od neolitických zobrazení slonů, žiraf a hovězího dobytka přes motivy lodí a skotu typických pro kermskou kulturu až po mladší, křesťanské a muslimské symboly. Nejmladší vrstvu představují nápisy psané arabským písmem, méně často též latinkou. Kromě skalních rytin jsou na této lokalitě celkem tři skalní zvony – žulové balvany nebo skupinky balvanů různé velikosti nesoucí stopy po perkusích; v blízkosti zvonů jsou často vidět křemeny, jimiž se na zvony hrálo. Zatímco si oběhávám balvany a fotografuji skalní obrazy, Lenka vytahuje diktafon a začíná pořizovat první nesmělé nahrávky. Po několika pokusech ji s Muhammadem a místním vesničanem Džalálem Muhammadem Husseinem střídáme. Zatímco pomocí křemenů vyluzujeme místy až kovově ostrý zvuk, na obnažené ruce se nám lepí mušky nimitti, které jsou pohromou tohoto kraje. Jejich dotek a kousnutí na kůži nepocítíte, všimnete si jich až později, když ranky naběhnou do obrovských a velmi bolestivých štípanců.

otevřené pódium a diskrétní prostůrky se skalními obrazy a skalními zvony  žulový balvan na nožce  dlouhorohý skot

arabské nápisy se staršími rytinami skotu

Lenka při hraní a nahrávání

Džalál Muhammad Hussein u zvonu č. 3

Džalál Muhammad Hussein u zvonu č. 2

cíl naší dnešní cesty – skalní umění a skalní gongy na ostrově Mograt

Lenka u skalního gongu na Mogratu

skalní gong. Vytlučená místa na jeho povrchu působí jako bílé klapky klavíru.

žulové bloky na Mogratu. Obři právě spí…

archeoložka v akci. Ani zápach lidských výkalů nepřehluší to nadšení.

a tenhle pán nám zahrál.

hodné děti na Mogratu. Naučila jsem je hrát drábky.   hodné děti na Mogratu. Naučila jsem je hrát drábky.  hodné děti na Mogratu. Naučila jsem je hrát drábky.  hodné děti na Mogratu. Naučila jsem je hrát drábky.

 

Tři hodiny na lokalitě, která byla dle svědectví skalních obrazů a přítomnosti skalních zvonů pro zdejší obyvatele rituálním prostorem a která je v dnešní době místními využívána jako záchod, a to ten velký (teprve teď mi dochází, že Fawzího poznámka „it is a shit place“ se netýkalo kvality obrazů...), nám uběhly příliš rychle.

"shit place"

„shit place“ (pohled z druhé strany)

Kolem třetí hodiny odpoledne se vydáváme zpět k přívozu a do Abú Hámidu, kde si ve čtyři odpoledne dáváme snídani a odkud kolem šesté odjíždíme opět na korbě toyoty do Wádí Gaúd. Cestou nás míjí toyoty plné chlápků se zlatokopeckým náčiním, jejichž cesta však končí dřív než ta naše – v rozlehlých zlatokopeckých stanových městech, která s vypuknutím zlaté horečky v Súdánu před sedmi měsíci začala nahrazovat dříve vzácné skupinky stanujících zlatokopů-dobrodruhů. Teď už chápeme, proč se loni na Sabaloce vesničané zajímali o mou GPSku a považovali ji za přístroj na hledání zlata a proč se nás od započetí této naší cesty neustále ptají na zlato. Ma´aléš, o zlatě nic nevíme. Jsme tu kvůli obrázkům.

Kolem sedmé večer nás řidič toyoty vysazuje ve Wádí Gaúd před domem Ismaíla a jeho synů, u nichž budeme dvě noci bydlet. K dispozici dostáváme rozlehlý dům nejstaršího syna Ahmada, v němž v loňském roce dva měsíce přebývala americká expedice. V deset večer pro nás přichází jeden z Ismaílových synů s pozváním na večeři. Pozvání přijímáme s radostí;  teprve za Abú Hámidem nám na korbě toyoty totiž došlo, že jsme si na trhu měli koupit na další dva dny nějaké zásoby. Ma´aléš. Při večeři Muhammadovým prostřednictvím s Ismaílem domlouváme trasu naší cesty na další den a kolem jedenácté se s Lenkou ukládáme do postelí, které jsme si vynesly z domu na dvůr. Spát dnes budeme v miliónhvězdičkovém hotelu. Chvíli dopisuji deník, kolem půlnoci zhasínám čelovku a sleduji noční oblohu. Nakonec neochotně přece jen zavírám oči a usínám. Zítra nás čeká opět velmi akční den, vstávat budeme – jak jinak než – brzy.

nahoru

12.2.2010, pátek aneb „putování za skalními obrazy, skalními zvony a místní vegetací“

Jak to vidí Lenka: Usnula jsem, jak když mne do vody hodí, takže žádný hvězdný film nebyl. Ale chladný noční vzduch byl úžasný, tedy až do doby, než se mnou začala nad ránem třást zima. Lenka asi zase dlouho do noci pracovala. Dělá si ze mne legraci, že usnu vždy a všude. Když mne celý den honí, není se přece čemu divit. Ba ne, přeháním.

Děda z guesthausu (Lenka si určitě pamatuje jméno) nám jednak pronajme dům, ale i auto, které sám řídí. Jezdí skvěle. Je mu 75 let a řídit se naučil před dvěma lety. Řízení po cestách v poušti je dost náročné, do zavátých míst se musí jako na náledí. Občas mu to chcípne, motor špatně startuje, jednička nefunguje. Několikrát zapadáme do písku, musíme vyskákat z auta a vyhrabávat ho. Jednou nás zachrání český selský rozum, to když se zasekne mezi kameny a nemá ponětí, jak z toho vycouvat. Obratnou manipulací s volantem, tlačením dopředu a vzad jsme autíčko vyprostili, děda se nestačil divit. Navštívili jsme tři lokality, o kterých bude určitě chtít zase povídat podrobně Lenka, tak jí nebudu kazit radost a své vyprávění ukončím.

Krajina u Wadi Gaug Krajina u Wadi Gaug Krajina u Wadi Gaug

zvětrávací kůry na rulách

textury na rulách

Nil

skalní gong co vypadá jako žába

snídaně o jedné, přikrytá núbijským poklopem

simsala bim J

vyprošťování auta z písečné závěje

políčka a zavlažovací systém

nahoru

 Jak to vidí Lenka: V sedm ráno mě budí mobil. Nevstávám, ještě půl hodiny jen tak ležím v posteli pod otevřeným nebem a sleduji, jak den začíná. V půl osmé – s východem slunce – budím Lenku, Ahmad přináší čaj s čerstvě nadojeným mlékem a kolem osmé s Ismaílem odjíždíme do Abú Sin na první lokalitu se skalními obrazy. Načasování příjezdu na místo je dokonalé, četná wádí sbíhající se z okolní pouště k Nilu už zalévá ranní slunce. My však brzy zjišťujeme, že najít obrázky, za nimiž jsme sem přijeli, není jen tak. Průvodcem je nám inspektor Muhammad, který si však jejich umístění přesně nepamatuje. A není se co divit. Na rozdíl od včerejší lokality na ostrově Mograt, kde jsou všechny skalní obrazy a zvony soustředěny do jediného místa, do jediného rituálního prostoru, jsou skalní rytiny ve wádí Abú Sin rozptýleny v širokém okolí. Procházíme jednotlivými wádími, která nám zpočátku připadají všechna stejná, a ohledáváme skalní bloky lemující jejich břehy. Nakonec se nám daří nalézt alespoň čtyři skalní stěny s rytinami skotu menších rozměrů. Jedná se o vyobrazení vždy jediného kusu, jakékoli byť i jednodušší kompozice a scény zde schází. Fotografuji rytiny v detailu i v celku a pořizuji fotografickou a narativní dokumentaci jejich kontextu. Tato krajina mi nejvíce připomíná krajinu Dolní Núbie, kde v 60. letech expedice našeho ústavu dokumentovala skalní obrazy a skalní nápisy, návštěvou tohoto místa tedy získávám důležitý srovnávací materiál ke své práci. Lenka odebírá vzorky květeny a dřev pro naší referenční botanickou sbírku. Pro doplnění obrazu o tomto místě pak společně procházíme některá wádí a hledáme (a nacházíme) kamennou industrii – především neolitické štípané nástroje na různě zbarveném rohovci, které se na zlatavém pouštním povrchu lesknou jako drahé kameny. Pro zlatokopy by ale byly „not important“.

 Abú Sin

umístění skalní stěny s rytinou

snadno přehlédnutelná rytina krávy

pouštní dálnice

Muhammadova šlapka

nahoru

 Kolem půl jedenácté pokračujeme v cestě. K Muhammadově nelibosti se opět dereme na korbu toyoty. Muhammad má dojem, že na korbě vozu musíme trpět, a neustále nám navrhuje, že se přece můžeme na korbě střídat. S Lenkou ho ujišťujeme, že vzadu nijak netrpíme a že si chceme co nejvíce užít dobrodružství, které je nám v Čechách odepřeno. Muhammad tedy opět rezignuje a sedá si dopředu vedle Ismaíla. Asi po půl hodině cesty na další lokalitu, Dar el-Nijom, s Lenkou z korby slézáme řádně vyklepané. Ismaíl totiž neřídí, ale řádí… Hned však utíkáme ke skalnímu zvonu, kvůli němuž jsme sem přijeli. Velký blok žuly, jenž má na povrchu a po obvodu vykousané důlky vytvořené opakovaným hraním, z jednoho úhlu vypadá jako velryba vynořující se z mořských vln k nadechnutí. V širším okolí jsou roztroušeny mohyly postmérojského stáří, skalní obrazy se zde nenacházejí. Lenka připravuje diktafon a náš Muhammad a místní vesničan Ahmad Alí zpod zvonu zvedají oblázky křemene a začínají hrát. Muhammad po chvíli přestává, střídá ho Ismaíl, který si však k hraní z auta přinesl železné kladivo! Fotografuji, Lenka nahrává, při každém Ismaílově úderu se obě otřásáme… Kladivo si od Ismaíla za chvíli bere Ahmad a v hraní pokračuje. Když nakonec kladivo odloží, pokládáme s Lenkou fotoaparát a diktafon a samy se pouštíme do hraní. Zpočátku opět nesměle oťukáváme různá místa a ohledáváme tóny, pak se rozehráváme.

skalní zvon v Dar el-Nijom

Ahmad Alí a Muhammad Saad

Ahmad Alí s kladivem

Muhammad Saad

Hadž Ismaíl s kladivem

Ahmad Alí nás pozval na snídani do svého domu a po snídani odjíždí do Wad Abú Aisa s námi. Projíždíme terénem, který je na řízení velmi obtížný. Cestu nám ztěžují skalky a větší kameny roztroušené po pouštním povrchu a četné „pasti“ – oka tvořená vátým pískem, do něhož několikrát zapadáváme. Ke slovu přichází lopata a šabaky – kovové pásy, jimiž se podloží do písku uvízlé pneumatiky a s jejichž pomocí je možné auto z pasti vyprostit. Ismaíl je dobře připraven, il-hamdu li-lláh… Lenka, Muhammad a já zůstáváme ve Wad Abú Aisa a Ismaíl s Ahmadem odjíždějí do vesnice do mešity. Vyzvednou nás po půl třetí, po skončení páteční pobožnosti. Drobné rytiny hovězího dobytka, velbloudů a lidských postav jsou na této lokalitě soustředěny na jednu stranu skalního ostrohu. Nacházíme je bez problémů a s dokumentací jsme brzy hotovy. Pro jistotu prohlížíme ještě další skalní stěny a fotografujeme krajinu. Na hodinu, která zbývá do návratu Ismaíla a Ahmada, se pak připojuji k Lence, která mezitím našla a obsadila jediné stinné místo nad hladinou Nilu – stín zde skýtá nakloněná skalní stěna – a naslouchá hlasu Nilu, vzduchu, skal. Vyrušuji jí z jejího klidu svým šramocením, brzy však nacházím pohodlné místo k ulehnutí a usínám.

Wad Abú Aisa

Wad Abú Aisa, ostroh s rytinami

rytina skotu s deformovanými rohy, Wad Abú Aisa

Ve stanovený čas nás vyzvedává Ismaíl s Ahmadem a Muhammad poprvé dosahuje svého vítězství, když s Lenkou po obvyklém rituálním dohadování se, kdo bude sedět kde, usedáme vedle Ismaíla do kabiny vozu. Vlastně jsem ráda, protože tak máme příležitost sledovat, jak se Ismaíl při řízení vozu rozhoduje. V poušti bez silnic se totiž nedá jezdit bezmyšlenkovitě, řidič musí neustále číst terén, který ne vždy dobře zná, a činit rozhodnutí, kam vůz stočí. Rozhodne-li se špatně, může to mít fatální následky. Díváme se s Lenkou před sebe a čteme terén spolu s Ismaílem. Brzy se však zase rozpovídáme, a když Ismaíl po chvíli opět s vozem uvízne v pasti, máme pocit viny, že jsme mu svým klábosením neposkytly klid, který k řízení potřeboval. Po vyproštění vozu se za trest vracíme na korbu toyoty, odkud pak sleduji nejen krajinu kolem, ale též to, co se děje v kabině. Ismaíl smýká volantem ze strany na stranu a Ahmad a Muhammad, usazeni vedle něho, mlčí…

Domů se vracíme po čtvrté hodině. Ismaíl přináší oběd a čaj, pak nás nechává o samotě. V domě nejde elektřina – generátor ve vesnici pustí na dvě hodiny až v osm večer, nač by měl běžet přes den, když je světlo? Dopisujeme na počítači deník, když dojdou baterie, sedíme v přítmí s Muhammadem, pijeme čaj s mlékem a povídáme si. Před desátou večer opět jdeme k Ismaílovi na večeři, kromě jídla nás čeká domluvit na ráno odvoz do Abú Hámidu na autobus a sjednat cenu za ubytování, jídlo a služby, které nám Ismaíl poskytoval. Po delším hovoru s Ismaílem nám Muhammad oznamuje cenu, o níž Ismaíl žádá. Vytřeštíme oči údivem a nadšeně přijímáme. Ismaíl se však moc nadšeně netváří. A po chvíli nám Muhammad říká, jestli bychom mohly s Ismaílem o té ceně trošku smlouvat. Moc se s Lenkou omlouváme a vysvětlujeme, že ani jedna nedokážeme smlouvat o ceně, která nám připadá velmi nízká ve srovnání s tím, co za srovnatelné služby účtují v Chartúmu. Lenka se nakonec snaží splnit Ismaílovo úsměvné přání tím, že říká, že cenu zaplatíme, jen když ráno ještě dostaneme čaj. Ismaíl odpovídá, že čaj je přece samozřejmostí. Vzdáváme to.

Po večeři uléháme na dvůr do postelí. Do půl jedné ráno píšu deník a pak ještě chvíli ležím na zádech a hledím na hvězdné nebe, loučím se. Zítra se vracíme do Abú Hámidu a do Chartúmu.

nahoru

 13.2.2010, sobota aneb „cesta do Chartúmu“

Jak to vidí Lenka: Tak hvězdný film byl, ale jen zkrácená verze. Přece jen toho na mne bylo za celý předchozí den hodně. Sbírala jsem květenu a vzorky hornin, pomáhala hledat skalní umění a nahrávala domorodce při hudební produkci na skalní zvony. Dnes nás čeká cestovní den. Děda nás na korbě svého teréňáku odveze do Abú Hámidu. Kupodivu nejede na východ, ale na sever. Až když přijíždíme na novou asfaltovou silnici, pochopíme, proč taková zajížďka. Děda to chtěl pořádně rozjet a ukázat nám, že umí jezdit jako na západě. Na asfaltku ale evidentně není zvyklý, a tak ji křižujeme zleva zprava. Na prašných cestách mu to jde líp. Stejně je ale pašák. Díky Muhammadovi jde všechno hrozně rychle. Kupujeme lístky na autobus přímo do Chartúmu za 48 SDP, ještě stihneme dojít si na záchod a koupit čaj do plastového kelímku. Honí nás do autobusu a my nelibě neseme, že čekací lhůta se tentokráte zmenšila na minimum. Tohle čekání má totiž něco do sebe a my si ho obvykle užíváme.

Osm hodin v autobuse uběhlo jako voda. Stačily jsme s Lenkou po kouskách nechtěně odsledovat několik čínských, egyptských a amerických filmů v arabštině a taky docela zdlouhavý šampionát amerického Wrestlingu. Tomu se bráškové smáli nejvíc a já jen přemýšlela, co si asi mohou myslet o inteligenci Američanů. Pobavily mne nápisy na otvíracích oknech, „break in the case of emergency“, rozčiloval chlapík, co pravidelně stříkal záchodovou vůni do ventilace a potěšila nejen klasická perníková sušenka, súdánská kola, ale i oběd v plastovém boxu. Do Chartúmu přijíždíme okolo páté hodiny a ihned míříme do našeho hotelu Šahrazád využít sprchu, mýdlo a šampón. Vymydlené a voňavé se vydáváme k Bambasovi na kuřátko, rýži a tahínu. Večer trávíme psaním reportu a přebalováním a sepisováním vzorků. Mudíra vykřikuje, že tentokrát nesmí mít report víc než tři strany textu. Potutelně se usmívám, protože vím, že to stejně nevydrží, dnes nebude pořádně spát a ještě nad ránem bude dopisovat poslední poznámky do strany devět.

ložnice v našem domě ve wadi Gaug

zírovna

zírovna uvnitř

 náš dům ve wadi Gaug, vzadu na rohu je záchod

zavodňovací kanál zavodňovací kanál

na korbě Toyoty cestou do Abu Hamidu

mudíra obědvá při cestě z Abu Hamidu do Khartoumu

v případě nebezpečí prý to otevírací okýnko lepší rozbít…

trapič steward opět stříká záchodovou vůni do ventilace

sezónní řeka Atbara, poslední přítok Nilu

oběd který jsme dostaly v autobuse

 Jak to vidí Lenka: Po sedmé hodině se loučíme s Ismaílovými syny a naposledy s Lenkou usedáme na korbu toyoty, jíž nás Ismaíl dopraví do Abú Hámidu na autobus do Chartúmu. Začíná tak naše cesta zpátky domů, a mně je smutno, že teď budu muset dlouhé měsíce (a možná i roky, kdo ví) čekat, než se opět podívám do krásné pouště súdánské. Můj smutek umocňuje skutečnost, že vše výborně navazuje a probíhá velmi rychle a není nám dopřáno žádné čekání, které by náš návrat domů zpomalilo, alespoň trošku jej oddálilo. Nedá se nic dělat.

Muhammad nás doprovází do hotelu Šahrazád a opouští nás. Od minulé neděle máme rezervovaný pokoj, v němž s hrůzou zjišťujeme, jak jsme po tom týdenním cestování strašně zaprášené a ušmudlané. Z batohu vytahujeme toaletní potřeby, které jsme během uplynulého týdne neměly možnost použít, a poslední kousky čistého prádla. O hodinu později už sedíme u Bambase a dopřáváme si pořádnou večeři. Na zítra na ráno musíme připravit report – zprávu pro súdánské památkáře o práci v Usli a naší cestě za skalním uměním – a žádost o povolení k vývozu vzorků ze země, do hotelu ale nepospícháme. Vracíme se pomalu přes arabské tržiště, kde v internetovém doupěti kontrolujeme maily, po týdnu o sobě dáváme poprvé vědět a nakupujeme pár drobností.

 nahoru

14.2.2010, neděle aneb „nejen vejce, ale i povolení k převozu vzorků se dá vysedět…“

Okolo půl osmé mne budí ťukání do klávesnice. To Mudíra, napůl schoulená pod prostěradlem, dopisuje poznámky do strany devět. Kolem osmé odcházíme na snídani a potom plnit seznam povinností. Už jsme zase v civilizaci a pomalu zapadáme do starých návyků. Tisk reportu, koupit pohledy, poslat je, zkontrolovat poste restante, dojet do muzea. Tam se pozdravit se všemi mudíry, odevzdat reporty a orodovat za potvrzení k vývozu vzorků ze země. Po pěti hodinách se nám daří nejen získat povolení, ale i zprovoznit internet. Náš Muhammad se mnou šel na centrálu a tam mně, hloupé chawadžce, ukázali, že po zakoupení kreditu nutno odkliknout pár dalších ikon, aby byla aktualizace dokončena. Není mi líto, že se nám to nepovedlo na naší cestě, alespoň jsme měly víc času na povídání a přemýšlení.

Po pěti hodinách konečně máme všechny formality za sebou a můžeme si v relativním klidu dát něco dobrého k jídlu. Ten relativní klid neustále přerušuje zvonění Lenčina telefonu, to jak se ji její súdánští nápadníci snaží uhnat, dokud jim zase neodletí do Evropy. Je pět hodin odpoledne a my vyrážíme do centra ve snaze zakoupit před odletem ještě nějaké dárky, ovoce a cigarety. Dáme si poslední čaj súdání a potom už jen stres, aby se nám vše podařilo nabalit do malých a váhově omezených zavazadel. Musím být obezřetná, aby mi ve chvíli nepozornosti mudíra nevnutila pod nějakou záminkou část svého zavazadla. Hotelová služba nám vyprala naše týden nošené oblečení, takže můžeme zpátky do Evropy čisté a navoněné. O půlnoci opouštíme hotel a inšá´llah budeme někdy zítra odpoledne v Praze u svých blízkých.

stmívání v Khartoumu

mudíra a náš pokoj v hotelu Shaharazad

Mudíra v zrcadle aneb Alenka v říši divů

 nahoru

Jak to vidí Lenka: Po snídani vyrážíme do části tržiště s tiskárnami, kopírkami a kancelářskými potřebami tisknout report. Jdeme do stejného obchůdku, kde jsem minulou neděli nechávala vytisknout report o 3D skenovaní. Antivirová kontrola mé flešky s reportem a žádostí o povolení k vývozu vzorků tentokrát probíhá formou rozhovoru: „máš na flešce vir?“, „ne“, „ok“… Po více než hodině, kdy se prodejce snažil nakombinovat tři barevné tiskárny, z nichž každá tiskne jinak špatně, tak, aby nám mohl report předat ve slušné kvalitě, odcházíme se dvěma barevnými složkami a se súdánským červem na mé české flešce. Ma´aléš.

Z obchůdku míříme na poštu, Lenka kupuje a píše pohledy a já vcházím do postranního vchodu, procházím temnou chodbičkou kolem p. o. boxů a přes mříž se zaměstnanců třídících poštu ptám, zda pro mě nemají nějaký dopis z Čech. Za poslední tři týdny jsem tu už počtvrté, teprve dnes ale odcházím s dopisem od Janka. Po jeho přečtení ještě Jankovi píšu pohled, který do Čech dorazí o dva týdny později než já, a už s Lenkou zastavujeme boksi – „krabičku“, která nás doveze do muzea.

Jako již tolikrát předtím pořádně riskujeme. Na kontrolu vzorků a vystavení všech povolení dáváme našim súdánským kolegům velmi málo času, jediné odpoledne, protože dnešní noci už odlétáme domů. A oni nám opět vycházejí vstříc. Po předání reportu předkládáme žádost o povolení, je jmenována komise, která vzorky přehlédne a požadované povolení nám vystaví. Užíváme si dlouhého čekání v příjemné společnosti Amálky, Fawzího, našeho Muhammada a Alího, po čtvrté hodině se s papíry v ruce se všemi loučíme, u ředitele muzea necháváme uschovat vybavení, které nechceme vláčet sebou do Prahy a na podzim opět do Súdánu (Lenka k balíku připojuje cedulku „Charles University in Prague“ a pokračuje zaklínadlem „kdo tuhle věc ukradne, tomu ruka upadne“) a z muzea odcházíme. V zahradní kavárně před muzeem si dáváme adis, fúl a jatýrka a posilněné odjíždíme do města. Máme domluvenou schůzku s Ahmadem, krásným, asi šedesátiletým Kordofáncem, který vypadá jako šejch z nějakého dobrodružného románu a jehož prostřednictvím na černém trhu nechávám směnit zbylé súdánské libry na americké dolary (súdánské banky tuto službu neposkytují). Loučím se s ním slovy „za osm měsíců na shledanou, inšá´llah“ a s Lenkou, která celý den na zádech nosí těžký batoh se vzorky, se přes arabské tržiště loudáme zpět do hotelu.

Musíme si zabalit. Zkouším Lence vrátit nějaké vybavení, které mi přenechala loni na podzim po skončení našeho výzkumu na Sabaloce, ale ona je kupodivu nechce! Prohlédla můj úmysl vyšetřit něco místa ve svém batohu na dárky (nechte se překvapit), a tak mi nezbývá, než něco obětovat. Rituálně se nakonec loučím se svými oblíbenými expedičními manšestráky, které při této expedici dosloužily. Do odjezdu na letiště zbývá již jen několik hodin, dopisuji deník a pak na chvíli (na 4 minuty, dle Lenky na 15 minut) usínám. Přesně o půlnoci se vydáváme na cestu domů.

 

15.2.2010, neděle aneb „cesta tam a zase zpátky...“

Jak to vidí Lenka: Tohle má být slovní hříčka a narážka na Hobbitova dobrodružství. Stejně tak jako Bilbo Pytlík prožil svá dobrodružství a zpátky z cest přivezl si vzpomínky, spoustu nových přátelství a vzácný prsten, i my se vracíme zpátky domů. Vzpomínky by byly úžasné, přátelství se súdánskými kolegy také, a tak jen doufáme, že doma v Praze rozbalíme batohy a s úlevou se přesvědčíme, že vzorky, pro které jsme tohle všechno absolvovaly, jsou bezpečně doma. Za pár měsíců, až budou vzorky zpracovány, se teprve ukáže, jaký jsme si ze Súdánu přivezly poklad.

dobrovolně zpátky do klece západního světa… kuřácká místnost na letišti v Istanbulu

šlapací přátelství Lenky a Lenky

 Jak to vidí Lenka: Je to zvláštní (a možná není), že jsme s Lenkou nezávisle na sobě pojmenovaly poslední den našeho súdánského putování, z něhož se většina odehrává již za hranicemi země, s níž jsme se poprvé seznámily teprve před několika měsíci a jež nás teď podruhé a snad i hlouběji okouzlila, stejným citátem z Hobbitova dobrodružství. Že bychom po týdnu společného putování Súdánem konečně viděly věci stejně? Il-hamdu li-lláh!

Jak to vidí Lenky: Tímto děkujeme za strategickou podporu NCAMu, Národnímu muzeu v Chartúmu, našim ochotným inspektorům Murtadovi Bušárovi a Muhammadu Saadovi z NCAMu, súdánským přátelům a všem našim kolegům a známým, kteří nás alespoň na dálku podporovali. Expedice byla hrazena z vědecko-výzkumného záměru Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze č. MSM 0021620826, výzkumného záměru Geologického ústavu AV ČR, v.v.i., č. Z 3013 0516 a projektu na podporu mezinárodní spolupráce AV ČR, v.v.i., č. M100130902.

Fotogalerie k deníku z expedice je přístupná na http://www.gli.cas.cz/lisa/Albums/sudan_2010

Copyright (c)2010 Lenka & Lenka contact

nahoru